18 ledna, 2018

Prezidentské volby, aneb když se otevře Mordor.


Je smutné, čemu jsme v posledních dnech v souvislosti s volbami vystaveni. Někteří členové církve se mě ptají, co si o tom všem myslím. Nechci v tomto článku psát, volte jednoho nebo druhého, CB jistě snese oba voličské tábory. Dovolím si ale k volbám pár poznámek.

Jakkoli to může znít jako klišé, velmi vás prosím, modlete se a opět, modlete se. Jakkoli nejsme v prezidentském systému, posledních pět let ukázalo, jak obrovský vliv prezident má. Ale posledních několik tisíc let ukázalo, jak velikou moc má modlitba.

S obrovským znepokojením sleduji, co se vynořuje na sociálních sítích a co dokonce chodí do poštovních schránek. Neznám zdroj těchto informací, ale jedná se o informace jedním slovem odporné. Podle nich je pan Drahoš svobodný zednář, vítač, iluminátor, dokonce na některých serverech se dočteme, že se jedná o pedofila, je to sluha západních mocností, spolupracoval s STB atd. Nejedná se o trestný čin pomluvy? Nic takového jsem nečetl o M. Zemanovi a jsem rád, protože by se jednalo o lži. Jenže proč tyto brutální lži jdou jen jedním směrem? Nechť si každý odpoví sám…

Někteří namítnou, že kampaň se vede i proti M. Zemanovi. To ano, ale drtivá většina námitek jeho oponentů připomíná, co se skutečně stalo, co je dohledatelné a co M. Zeman prostě nevysvětlil, anebo se třeba jen neomluvil. Těch kauz bylo mnoho a nemá smysl, abych je zde vypisoval. Dalším otazníkem je jeho zdraví, jenže jeho okolí dlouho tajilo a do velké míry tají jeho zdravotní stav a tím nahrává na smeč různým pochybnostem. Navíc už jenom to, že M. Zemana podporují parlamentní fašisté, komunisté a spolu s nimi i Babiš mě silně znepokojuje.  

Ano, jsme regulérně vystaveni masáži, která nemá obdoby. Jako by se otevíraly brány jakéhosi Mordoru, ze kterých se line neuvěřitelná špína a zlo. Chápal bych, kdyby prof. Drahošovi jeho oponenti racionálně vyčítali jakýkoli z jeho postojů. To je zcela legitimní součást předvolebního klání. Pokud např. chce, aby u nás nadále fungovala zastupitelská demokracie a tedy o klíčových věcech, jako vystoupení z EU nebo NATO se nevedlo referendum, ale aby o tom rozhodovali naši volení zástupci, ať to vysvětlí. To je v pořádku. Ale to, co se děje, je naprosto nepřijatelné. Proč tolik zla a zcela jasných pomluv proti prof. Drahošovi? Čím je oponent M. Zemana tak démonický? Skutečně by národ uvrhl do zkázy, jak se mu předhazuje?

Mimochodem uvědomujeme si, co by se stalo, kdyby bylo vypsáno referendum o vystoupení z NATO a EU a kdyby se spustila podobná negativní masáž, jako ta, co probíhá okolo voleb? Masáž, která nemá nic společného s pravdou, ale o to více mnohé lidi děsí? Odpověď je jasná. V případě referenda v obou organizacích končíme. Stačí jen dobře vyděsit davy. Mnozí i křesťané by si jistě oddychli, protože EU a NATO mají za nevěstku ze Zjevení. Pokud myslí, že na východě, kam se někteří učí jezdit stabilizovat společnost, by bylo lépe… proč ne. Myslím, že by se ale brzy divili. EU má nepochybně mnoho a mnoho chyb. Ale do nějaké vlivové sféry jako malá země prostě patřit budeme. Otázka je, zda v ní půjde zachovat svoji tvář.

Smutné je, že hrozí, že se volba prezidenta bude točit okolo tématu migrace a islámu. Přátelé proberte se! Je to stejně nesmyslné, jako když minulé volby rozhodla sudetská otázka. Skutečné problémy naší země se jmenují exekuce, důchodová reforma, školství, zdravotnictví, korupce. Jakkoli nechci otázku migrace podceňovat, teče nám do bot skutečně jinde. Stejně tak naším problémem není islám. Řešme to, ale nedělejme z toho klíčový problém voleb. Navíc zkuste si dohledat, co skutečně prof. Drahoš např. o migrantech řekl, či napsal a zjistíte, že to, co se mu podsouvá, je lež.

Ano, prof. Drahoš není politik, ale politik nebyl ani nejlépe hodnocený prezident poslední doby Německa, J. Gauck, stejně tak skvělý prezident našich sousedů A. Kiska, který porazil politika Fica. Ono totiž to, že celý život pracujete, vůbec nemusí znamenat, že jste marťan. A věřte, že i práce hlavou a vedení největší akademické instituce v ČR je tvrdá práce a má svoje pokušení. Každodenní vykonávání povolání dokonce může znamenat, že lidem rozumíte mnohem lépe než politik, který někdy ani neví, kde se kupují lístky na metro, protože ho vozí vládní limuzína…

Celá kampaň stále více již nebude o faktech, ale o strašení a brutálním útoku na emoce. Podlehneme jim?

Pár nápadů na konec

·        Prosím, až vám přistane do schránky další „jasné tvrzení“, zkuste si ověřit zdroj.  
      ·        Přemýšlejte nad tím, jakými lidmi se kandidáti na prezidenta obklopují.

·        Kriticky suďte, jaká politická strana toho kterého kandidáta podporuje.

·        Nenechte se rozdělit na intelektuály a chudé duchem, na venkov a Prahu. Nenechme si vnutit  komunistickou rétoriku o třídních nepřátelích.

·        Nenechme se zastrašit uprchlickou rétorikou. Stejně tak ne anti-islámskou rétorikou.

·        Jako křesťané bychom měli jasně deklarovat, že slušnost skutečně není slabost.

·        Pokud někdo na něco nemá hned hotový názor, pak to neznamená, že je bez názoru. Chápu, že je pokušením vidět svět černobíle. Proto mnoho lidí miluje černobílé odpovědi. Ale někdy skutečně neexistují. Přiznat to, není známkou, že nemáte názor.

·        Zkuste se pídit po životě obou kandidátů. Život totiž mj. ukazuje na jejich charakter, a ten je v prezidentské, stejně jako v jiné řídící funkci velmi důležitý.

·        Sledujte styl kampaně. M. Zeman národu jasně sdělil, jak jí (ne)povede. Pokud to dodrží, jen dobře, bude to důkaz o jeho morální integritě a jeden z důvodů ho volit.

A zcela na závěr. Příští týden budeme vědět, jak vše dopadlo. Ať to dopadne jakkoli, zůstaňme i potom bratři a sestry v Kristu. Při svatbě se říkává, dokud vás ani smrt nerozdělí. Tak nám přeji, ať nás ani politika a volby nerozdělí.

10 ledna, 2018

Jak mi M. Zeman pomohl v pochopení leadershipu


Když byl před pěti lety zvolen M. Zeman, mnozí se uklidňovali tím, že zas až tak o moc nejde, protože v naší zemi jednak nemáme prezidentský systém a jednak „housky dražší stejně nebudou“. Jenže se ukázalo, že toto uvažování bylo špatné. Právě díky M. Zemanovi si ještě více uvědomuji, jak klíčová je nejen role prezidenta, ale v obecnější rovině i vedoucího. Protože jako předseda CB nechci a ani se nemám vyjadřovat, koho preferuji, žádné jméno v tomto článku více nezmíním. Závěr nechť si udělá každý sám (stejně svého kandidáta už všichni mají).

Ano, vedoucí s námi většinou nechodí každý den na oběd, vidíte se s ním jen někdy, ale má vliv a to někdy silnější, než si připouštějí. A v tom je zakopaný pes. Ať chceme nebo ne, ti, kdo jsou v čele, jsou vzorem a to buď dobrým, nebo špatným. Ale nějakým vzorem jsou. Jakoby kdesi v nás bylo zakódováno heslo „když může on, mohu taky“ a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Když se on může ožírat, lhát, zesměšňovat kde koho, pak, i když vím, že je to špatné, mohu i já. Naopak je-li vedoucí rovným člověkem, stává se jakýmsi druhým svědomím, které mě vede k tomu, abych i já hrál rovnou hru.

Další důležitou oblastí, kterou vedoucí ovlivňují, je atmosféra ve společenství nebo společnosti, kterou vedou. Když vedoucí kolem sebe šíří cynismus, vulgaritu, poraženectví, pak se to přenáší na druhé. Zároveň máme v dějinách mnoho příkladů, kdy vedoucí dokázali vlít lidem novou krev do žil, předali jim chuť o něco usilovat, o něco velkého se zasadit, být součástí něčeho důležitého a krásného, pro co se stojí i obětovat. V našich dějinách je strhujícím příkladem náš první prezident Masaryk, který celý svůj aktivní život šel za myšlenkou vybudování samostatného státu. Jiným příkladem může být W. Churchill, který v těžkých dobách dokázal mnohým Britům dát naději, že se ubrání. Nebyl na barikádách, ale tím, co říkal, jak povzbuzoval, dal lidem naději, která se přerodila v činy.

Třetí důležitou oblastí je moc. Vedoucí má informace, kteří druzí nemají, může manipulovat s veřejným míněním, sbíhají se u něj informace, může tu na toho, tu na onoho pustit nějakou kompromitující informaci, někdy může ovlivnit i některé toky financí a také platí, že často samotná jeho pozice u některých budí respekt. Pro jisté lidi je toto vědomí opojné a může jim být motivací k tomu, aby škodili, místo aby moc využívali k prosazení dobrých věcí. Jedním ze špatných příkladů byl Stalin. Když zemřel, našlo se u něj v pracovním stole mnoho obálek s nerozlepenou výplatou. Sám Stalin pak žil docela skromně. Lidé se ptali, proč tak toužil po moci, když z toho nic neměl? Stalin z toho ale něco měl. Měl moc a to mu stačilo. To totiž pro některé vůbec není málo!

Další oblastí, kde hraje vedoucí často neviditelnou, ale klíčovou roli, je, zda sjednocuje nebo rozděluje. V roli vedoucího je velmi silný potenciál sjednotit znesvářené strany a to tím, že hraje jakousi mediační službu, třeba i tak, že na sebe někdy i vezme kus pohany. Má ale i potenciál naopak rozdělit, a to když „druhou stranu“ pomluví, zesměšní nebo z někoho vytvoří jakéhosi umělého nepřítele, do kterého se pak projektují neúspěchy nebo selhání. Mohou to být Židé, cikáni anebo jakási kavárna. Nepřítel je na světě a vedoucí získává sice pokleslé, ale přesto body. Dav má do koho kopat, má do koho projektovat svoje selhání a to ještě s požehnáním vůdce.

Každý vedoucí je ve svojí roli z „vyšší moci“. Je jedno zda tomu říkáte Bůh, národ, vyšší moc anebo ještě jinak. Problém může být v tom, že to, co byste normálně neudělali, „ve jménu občanů“ nebo „ve jménu Božím“ najednou děláte. Víte, že je to špatné, ale svědomí umlčíte, protože „Bůh, občané, osud“ to chce a vy prostě nemůžete jinak. Jakmile ale člověk potlačí svědomí a jedná primárně „ve jménu“, je zle.

Nedávno jsem dočetl životopis Stalina a jedna z věcí, která mě překvapila, byla, že když zemřel, lidé skutečně truchlili. Věděli, jaký to byl prevít, ale truchlili. Proč? Asi i proto, že někteří vedoucí se pro ty, které vedou, stávají jakousi náhražkou boha. Víme, že to tak být nemá a mnohokrát to tak není, ale mnohokrát ano. I proto je možné si vysvětlit, že i špatní vedoucí jsou nakonec voleni znova a znova. Víme, že jsou špatní, ale „kdo jiný“?

Vedoucí má mít nějakou pozitivní vizi. Vize plyne z toho, že vedoucí má na rozdíl od jiných lidí možnost většího nadhledu a to nikoli kvůli vyšší inteligenci, schopnostem, ale informacím, které se u něj sbíhají. Vizi pochopitelně nemusí a ani nemá tvořit sám, ale má být jejím nositelem. Ona vize pak má být pozitivní, nikoli vymezující. Jedna z nejslavnějších vizí je známa pod slovy „I Had A Dream“. M. L. King dokázal ve svém strhujícím proslovu zaujmout statisíce lidí, protože vyřkl správná slova ve správný okamžik. Nebyl to ale jen on, ale i mnozí další. Pokud je hlavní vize hospodářský růst, pak, jakkoli je to důležité, je to málo. Člověk totiž nežije jen chlebem. Pokud je hlavní vize, že se někoho bojím, vůči někomu se vymezuji, není to vize, ale šíření strachu. Jenže je to chytlavé…

Závěrem bych chtěl ukázat na jeden z opakujících se motivů Bible a tím byly opakované pády vedoucích. Vždy se ukázalo, že tyto pády hluboce ovlivnili mnoho lidí. Stačí si připomenout Saula, Davida, Šalamouna, mnohé soudce. Slovy tohoto článku, vedoucí měli vliv. Před volbou prezidenta si toto uvědomujeme možná ještě více než jindy. Ano, chleba dražší po volbě prezidenta nebude, na oběd s ním chodit také nebudeme, ale ovlivní nás a náš národ, nějak se dostane do našich domácností a to více, než jsme ochotni si možná připustit.

Proto na závěr chci akcentovat ještě jednu věc. Více než charisma je u vedoucího klíčový charakter. Raději nudného ale čestného vedoucího, než vtipného lháře…




02 ledna, 2018

Vztah otec, syn a táhni mi z cesty ty…

Začtěme se do následujícího nepříliš povzbuzujícího příběhu, jak nám ho popsal Sigmund Freud.

Otec Sigmunda Freuda se jmenoval Jakob a byl obchodníkem se suknem. Jednoho večera se oblékl, vzal si novou kožešinovou čepici a šel se projít. Chodníky tehdy bývaly velmi úzké, a tak když se proti němu objevil jiný chodec, nastala trapná situace – Jakob udělal další krok, ale nebyl si jistý, kdo má vlastně přednost. Muž byl rychlejší, srazil Jakobovi čepici do bláta a ještě zařval: „Uhni, Žide!“ Když tu historku otec doma vyprávěl svému synovi, na tomto místě se zarazil. Malého Sigmunda ale právě tohle zajímalo nejvíc a naléhal: „A co jsi udělal?“ Otec odpověděl: „Ustoupil jsem a šel pro čepici.“ Tato příhoda údajně poznamenala povahu zakladatele psychoanalýzy. Nedostatek heroismu u muže, který byl jeho absolutním vzorem, jej zasáhl jako úder blesku…

Mimochodem co měl Freudův otec udělat? Nezachoval se přesně podle Ježíšova „když tě někdo udeří v pravou líci, nastav mu i druhou“? O tom ale psát nechci.

Někdy přemýšlím nad tím, co svým synům odkážu já. Nemyslím na podobné situace, ale i na situace mnohem méně vyhrocené. Zda nedopadnu jako v jedné pasáži ve slavném The Wall, kde malý chlapec zpívá: „Daddy, what else did you leave for me? Daddy, what you leave behind for me?“, neboli „Táto, co jsi mi ještě zanechal? Táto, co jsi po sobě zanechal?“ U Freuda zůstala bolestný zářez na duši, když si vzpomněl, jak jeho otec uhnul z cesty jakémusi tupci, u mnoha synů zůstal zářez z jiných důvodů…

Jedním z drsných pojednání o vztahu otce a syna je Kafkova kniha „Dopis otci“. Geniální a bolestivé čtení. Myslím, že se v mnoha ohledech jedná o velmi pravdivou sondu do vztahu otců a synů.

Začtěme se do některých slov, které Kafka svému otci psal: „Vypracoval ses jen svou vlastní silou nesmírně vysoko a měl jsi v důsledku toho neomezenou důvěru ve vlastní mínění. Spíš než v dětství mě to oslňovalo v době, kdy jsem dospíval. Ze svého křesla jsi vládl světu. Tvé mínění bylo správné, každé jiné bylo bláznivé, přehnané, mešuge, nenormální. Tvoje sebedůvěra byla přitom tak veliká, že jsi ani nemusel být důsledný, a přesto jsi nepřestával mít pravdu.“


„Stačilo jen, aby byl člověk kvůli nějaké věci šťastný, byl jí plný, přišel domů a řekl to, a místo odpovědi se mu dostalo ironického povzdechu, kroucení hlavou, poklepání prstem na stůl: „Ty mi tak budeš něco vyprávět," nebo „Tvoje starosti na mou hlavu," nebo „Kéž bych měl hlavu taky tak odpočatou," nebo „To je mi událost!" nebo „Za to si toho koupíš!" Nebylo samozřejmě možné očekávat, že se budeš rozplývat nadšením nad každou dětskou maličkostí, žil jsi přece v starostech a trápení. O to také nešlo. Šlo mnohem spíš o to, že jsi z moci svého charakteru, který byl v rozporu s mým, musel takováto zklamání vždy a ze zásady dítěti připravovat.“

„Vždycky mi byla nepochopitelná Tvá necitlivost k tomu, jaké trápení a jakou hanbu mi svými slovy a úsudky můžeš způsobit, bylo to, jako bys neměl ani ponětí o své moci. Já jsem Ti určitě svými slovy také často ublížil, ale vždycky jsem o tom věděl, bolelo mě to, ale nedokázal jsem se ovládnout a slovo zadržet, litoval jsem toho, už když jsem je vyslovoval. Ty jsi však svými slovy útočil bez dlouhých cavyků, nikoho jsi nelitoval, ani když jsi to dělal, ani později, člověk byl proti Tobě naprosto bezbranný.“

Tolik Kafka… Nechci vršit pocity viny těm, kdo jsou otcové. Všichni, kdo máme syny (a dcery), tak o tomto víme své. Citlivější duše mají pocity viny z toho, co nezvládli, jiné povahy jsou v pohodě. Jisté je, že každý jsme nějak selhali a každý jsme naopak někdy udělali správné kroky. Do jaké míry se dá charakter a postoje dítěte ovlivnit výchovou a jak moc nikoli, je nekonečná diskuse. Někdy jsem se setkal s tím, že otec byl sukničkář nebo mačo nebo slaboch a vyrostli mu super děti. A stejné platí naopak – otec byl skvělý člověk, ale děti se mu nepovedly. Jaká je v tom logika, skutečně nevím. Jen tuším.

Přesto nějak na výchově a odkazu, který jako otcové předáváme, záleží. Pokud se, obrazně řečeno, před svými dětmi nechápe skopnout z chodníku anebo, řečeno s Kafkou, bude našim dětem nepochopitelná naše necitlivost k tomu, jaké trápení a jakou hanbu jim svými slovy a úsudky způsobíme, dětem ublížíme, i když se s tím možná v budoucnu srovnají.

Jaká je tedy role otců? Je jich jistě mnoho a ještě více o tom bylo napsáno. Rád bych ukázal na jednu věc a to naučit otce svoje děti pracovat s bolestí.

Zdá se mi, že se stále více prosazuje názor, že je nežádoucí, když se dítěti kladou do života překážky a když jej někdo omezuje. Proto se prý nemají děti trestat, proto se již od velmi útlého věku mají samy rozhodovat a rodiče jim nemají do jejich rozhodování zasahovat, proto se jim často vštěpuje, že „blbá je učitelka, vychovatel“, nikoli že na vině mohou být i ony, proto se jim nesmí stanovovat hranice, protože jejich nastavením by se potlačil jejich osobnostní rozvoj atd. Asi víte, kam mířím. Jenže role otce je mimo jiné ta, že miluje, ale lásku dokáže skloubit s přiměřeným trestem, nastavením hranic, podporováním dítěte, aby se nebálo utržit ránu a nehledalo příliš rychle viníky okolo sebe a aby dokázalo respektovat autority.

Jde třeba, aby se dítě a poté mladý člověk naučil přijímat realitu toho, že je život těžký. Pokud toto přijme, je lépe připraven naučit se něco absolutně základního. Konkrétně, že místo zranění je místem největšího daru. Jak stručně říká C. G. Jung: „Kde zakopneme a upadneme, tam najdeme čisté zlato.“ Nebo jak zpívá Leonard Cohen ve své nejdůležitější písni „Hymna“: „Ve všem je prasklina a tudy se dovnitř dostává světlo.“ Proto nás nemůže překvapit, že zraněný muž se stal ústředním symbolem proměny v křesťanství.

Role otce potom je pomoci dítěti zlato (Jung) či světlo (Cohen), které přichází po pádu a z něj plynoucího zranění, najít. 

Freudův otec se zachoval jako slaboch. Kafkův byl zřejmě samolibým mačem. Otec v podání Pink Floyd je pasivní. Jenže je třeba dodat, že se vždy lépe popisují špatné příklady. Těch dobrých je jistě dost a jsou okolo nás. Jen je třeba nenechat se převálcovat některými současnými trendy, které z kluků a jednou mužů vychovávají slabochy, kteří nejsou schopni pracovat se svojí bolestí a kteří se proto vyhýbají jakékoli složitější životní výzvě a závazku.


Jako otcové ale i vychovatelé se můžeme a máme pokusit jim v tom pomoci.