24 dubna, 2017

Tahle církev není pro starý!!!

Nové sbory, které založí mladí lidé, nasazení, vize, mocné chvály, sborový facebook, práce s lídry, prezentace, tematická kázání na aktuální témata jako např. identita křesťana, jak mít v životě cíl, krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle, leadership, moderní církev, mladí pastoři zaměření na vedení, investování do „efektivních služebníků v kterých je potenciál“… zní to skvěle ne? Kolikrát jsem tato a podobná slovní spojení v poslední době v kontextu církve slyšel a četl… a přemýšlel, jak se to poslouchá těm, pro koho výše zmíněná spojení jsou nesrozumitelná a kdo se cítí čím dál více mimo mísu. Zdá se mi, že určitý nezanedbatelný proud evangelikálních kruhů se šine směrem, který R. Rohr nazývá „teologií první poloviny života“. Nechci opisovat Rohra, jen chci napsat, že teologie, tedy to, co říkáme a myslíme o Bohu, vždy více čí méně ovlivňuje to, v jakých podmínkách žijeme. Teologie první poloviny života odráží, že více či méně život funguje a že leccos ještě máme pod kontrolou včetně některých schémat, jaký je Bůh. Jenže…


Jenže… Nyní se představte, že trpíte lehkou inkontinencí, stydíte se za to, špatně slyšíte, prožíváte samotu, protože „mladí už žijí svým životem“, nějak se musíte vyrovnávat s myšlenkou smrti, bojíte se, co se stane, až jednou budete nemohoucí a vy „budete na obtíž“, slábne vám zrak      a prostě už vám není 20 ale ani 50. Přijdete do sboru a posloucháte (zdůrazňuji, posloucháte, protože to, co se zpívalo kdysi, už dávno bylo odhozeno novou generací na smetiště dějin) písně typu „ve smělé důvěře, kráčím ve víře“. Snažíte se připojit, i když prožíváte pocit zahanbení, že se bojíte samoty a nedokážete to "ve smělé důvěře" odevzdat Bohu. Nakonec nestíháte dynamice zpěvu, a tak to vzdáte. Následuje svědectví jakéhosi misionáře, který potřebuje „narajsovat“ peníze, na zasloužený třítýdenní  odpočinek v Chorvatsku. Celý rok dělal misii a prožívá únavu. Dokonce v poslední době nemůže ráno vstávat, což může značit nebezpečí deprese!  Na konci pobytu za ním přijede tým mládeže tvořit vizi na další rok. Proto když nějaké peníze zbydou, využije je mládež. Misionář navíc prožívá těžkou životní situaci, protože ho bolí pravá ruka, kterou si zranil při hraní baseballu. Pastor ho ale uklidní slovy o tom, že utrpením nás Bůh něco jistě učí. Následuje vzkládání rukou starších a mazání olejem na misionářovu hlavu – přesně jak je to v Písmu ohledně nemocných. Nechápete, proč se tak vyšiluje kvůli bolavé ruce, ale svět se mění...

Po sbírce, na kterou přispějete, následuje další svědectví jakéhosi mladíka o tom, že Pán je cool, protože když se v pátek ráno modlil, aby udělal písemku, tak jí udělal. Následuje radostný potlesk, jak Pán pomáhá zbožným vyjít ze zkoušek vítězně. Cítíte bolest pravého kloubu, za jejíž odstranění se již rok modlíte, ale Pán mlčí. Asi nejste cool… nebo jak to ten mladík říkal. Poté jsou oznámení, ve kterých se dozvídáte, že sbor má „vizi zbudovat nové lídry“ a že se již překládají materiály a že brzy přijedou přátelé z USA, kteří nás to naučí. Přemýšlíte o tom, že jste celý život vedli druhé lidi, když jste pracovali v různých civilních zaměstnáních, míhají se vám v paměti chvíle, když vám STB vyhrožovala vyhozením z práce, říkáte si, že byste třeba některými těmito zkušenostmi mohli přispět, ale zároveň víte, že když nejste osloveni, nemáte se sami nabízet.  A tak jste ticho.

Poté přichází pastorova výzva, že oznámení najdete na sborovém facebooku a webu. Jste rádi za nové technologie, jenže už je nějak nedáváte. Ale co, nějak se to k vám zprávy snad dostanou. Následuje kázání, kdy sebevědomý mladý muž hovoří o tom, že s Kristem nikdy nejsme sami. Ano nejsme – to víte moc dobře, protože za poslední rok za vámi skoro nikdo se sboru nepřišel a vy se stydíte si o návštěvu říkat. Kdo by se také zabýval člověkem jako vy, který není pro sbor perspektivní? Nikdo vám to takto neřekl, ale nějak to hluboko v sobě cítíte. Dalším problémem je, že pastorovi rozumíte jen něco. Mluví strašně rychle a vy prostě nestíháte. Štve vás to, protože skoro všemu rozumíte, ale bez zbylých dvaceti procent vlastně nerozumíte. Shromáždění se neúměrně protahuje a vy stále více potřebujete na záchod. Jenže sedíte uprostřed řady a navíc se bojíte, abyste při manévru ze sedu do stoje neupadli. Situace začíná být kritická… na chválící skupinku ale „sestoupil Duch svatý“, což znamená další písně. Po písních kazatel ještě přidává srdceryvné svědectví o svých duchovních zápasech. Nějak ho chápete, prožívá samotu, a kde jinde to má sdělit, ale vy chcete na záchod. Nakonec to risknete a nespadnete, protože mladík vedle vás vám pomůže. Jak skvělé, že máme mládež!

Když se vrátíte, je po shromáždění. Rád byste se s někým dal do řeči, ale mladí se baví s mladými, a tak sedíte a čekáte. Nakonec odcházíte a jste vděční za srdečný stisk ruky od vašeho bratra kazatele a za jeho dotaz jak se máte. Pokoušíte se odpovědět, ale kdosi vám skáče do řeči a vysvětluje pastorovi, že je třeba „nebát se nových technologií“. Chvíli čekáte, zda dokončíte svojí odpověď, jenže pastor vás už neregistruje. Proto odcházíte. Kdesi hluboko v duši toužíte, aby za vámi někdo se sboru přišel, máte co předat, prožíváte samotu, ale nechcete zdržovat. Navíc váš sbor je efektivní a návštěva u vás prostě efektivní není. Víte to moc dobře… Už z vás nikdy nebude leader, nemáte vizi, nerozumíte dnešnímu světu. Najednou vám probleskne hlavou název jednoho filmu, na který se dívalo vaše vnouče: Tahle země není pro starý. Vám dochází, že tahle církev není pro starý. A tak odcházíte zpět do své samoty…

Ne, nejedná se o svědectví, ale o střípky z různých rozhovorů v různých sborech a církvích. Zatím si stále nedokážu představit, jak se budu cítit v kůži výše popsaného fiktivního člověka a asi naivně doufám, že se do ní nedostanu. Zároveň vím, že nemoci přijdou, světu kolem sebe budu rozumět stále méně a jednou nebudu tím, kdo je na čele sboru, ale budu stát pod pomyslným pódiem.

To, co mě na některých (zdůrazňuji některých) myšlenkách ohledně zdravé církve znepokojuje, je, že se jen málo počítá s těmi, kdo jsou staří, nemocní, postižení atd. Jako by tito lidé do církve až tak moc nepatřili. Nepočítá se s nimi. Jistě není správné dělat „církev jen pro staré a nemocné“, ale ani opačný extrém není řešením. I proto mě některé modely ohledně sborů nepřesvědčují. Jsou možná funkční, ale nikoli pro všechny. Nechci se rozepisovat, jak vypadá stáří, nemoc nebo postižení, protože to prostě nevím. Zároveň je třeba nenechat se příliš unášet slovy o efektivitě, plánování, měřitelných vizích a nevím o čem ještě. To funguje do jisté míry s mladým a zdravými lidmi, ale to naštěstí nejsou všichni, kdo tvoří církev. Odpovědí pak není anti-efektivita, žádné plánování, někdy až fatalismus ale vědomí, že toto vše má svoje limity. Jako lidé máme tendenci žít v extrémech. Buď zdraví nebo nemoc. Mládí nebo stáří. Buď a nebo. Tohle funguje snad v myšlenkách, nikoli ale v životě. A tak když přemýšlím nad zdravou církví, pak jedním z jejích rysů je, že unese i slabé a spolu se slabými je církví misijní a otevřenou. Slabých se nezbavuje, ale žije s nimi. Jde totiž o to, že i sbor, který roste, má dobré vedení, kázání a nevím co ještě, je bez slabých a nemocných vlastně sborem nemocným…

16 komentářů:

Karel Konečný řekl(a)...

Když čtu tento článek tak mne napadá:"Milosrdenství chci a ne oběť."( Mt.9,13). Vypadá to tak, že lidé se hlásí k Ježíši Kristu bez milosrdenství, prostě milosrdenství škrtli. Je to vidět na lidských postojích v církvích. O milosrdenství pěkně mluvil včera v poledne i papež František a tak to nechci příliš opakovat. Říkal, že skrze zkušenost milosrdenství poznáváme, že nám to otevírá písmo a poznáváme Boha.
Když je někdo na cestě za Ježíšm Kristem tak je na cestě milosrdenství a lásky jak je to v bibli uvedeno.

Daggie CZ řekl(a)...

Moc pěkný článek! Teoreticky by se dali aktéři tohoto příběhu rozdělit na ty, kteří jsou "in" a mladí a ty, kteří jsou "out" a staří. Jenže... pak jsou tu ti, kteří to čtou a taková nespravedlnost zasahuje jejich srdce. A ti by mohli být aktéry pokračování tohoto příběhu.

Jakub Dvořák řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jakub Dvořák řekl(a)...

Když jsem na Vltavě poslouchával bohoslužby, bylo trapné, jak se faráři snažili vzbuzovat v posluchačích dojem, že jsou obklopeni samou mládeží. Jeden katolík doslova řekl:"My totiž nejsme církví starých babiček.
Když jsem jako liběchovský kazatel ČCE sháněl záskok o dovolené, odmítl mě jeden kolega s tím, že jezdit tam kvůli pěti babkám by se mu nevyplatilo. Dělení sborů na perspektivní a neperspektivní podle počtu mladých tam bylo mantrou. Do odborů mládeže se tam sypaly peníze na hlouposti, jako reklamní trička, odborům pro vzdělávání se prostředky přidělovaly neochotně.
Nejvíc mě ale dorazilo, když jsem se dozvěděl, že mě na jednom sboru odmítli kandidovat na faráře, protože moje žena nevidí a oni mají plán, jak budou expandovat do okolí. Slepá paní farářová by jim lidi odpuzovala. To už bylo vyloženým zapřením Krista. I pro to jsem z ČCE nakonec vystoupil.

Klára Kubešová řekl(a)...

Přesně tyto pocity jsem v církvi zažívala dlouhodobě a to nejsem stará. Ale jsem introvert, tedy bez vůdčích schopností, a trpím depresemi. Neefektivní osoba. Odešla jsem, protože mne to skutečně vnitřně ničilo. Takové to protěžování určitých typů lidí a lidských kvalit, aktivity, které je schopen jen člověk, který za sebou spálí mosty, nemá zdravé vztahy s okolím, proto může být v církvi několik dní v týdnu. A jak říkáte na slabé se nemyslí. Často jsem si říkala, že nechápu ty staré babičky, které jsou ochotné k nám do církve chodit a poslouchat výzvy, které je až urážely. Později jsem se dozvěděla, že se tu senioři necítí dobře, ale nemají, bohužel, kam jít.

Migdanelka řekl(a)...

Jako by jste mi mluvila teď ze srdce a vystihla z části to, co jsem chtěla napdsat. Není to jen o tom, že by církev nebyla pro staré, ale i o tom, jak už David také zmiňoval v článku, pro slabé a nemohoucí, jinak smýšlející, nestačící tempu. Jakobychom občas napodobovali farizeje a chrámy, které kdysi Ježíš kritizoval. Ovšem myslím, že to tak snad není v každé církvi. Nebo také, že to je jen třeba pocit, který zažívá většina z nás a musí to poznat k tomu, aby svou víru v Krista mohla více upevnit. Věřící by právě totiž naopak měli být ti, kteří posilují nemocné a jsou i s těmi nejposlednějšími. Nezavrhují je, ale ve víře podporují a povznášejí. Vždyť jak je řečeno každý může vidět problém v něčem jiném a pokud druhé přivádí ke hříchu to, co nás ne, měli bychom to chápat a usilovat o vzajemnou pomoc. Ale vše mně tedy přivádí k otázce, co tedy je církev? Proč někdy vypadá zrovna takto neslušne a čím to je, že se někteří cítí spíše církvi vyvrženi? Jsme ale pořád pouze lidé a není v silách jedince přijmout všechny. Věřím, že Pán má však své cesty, které využívá právě k oslovení různých lidí. Je ovšem výše popsaná církev špatná?

Unknown řekl(a)...

takhle je to přece i u mnohých zaměstnavatelů.. a nemusí být člověku přes ani moc padesát.. ..hantýrka prošpikovaná anglickými pseudoodbornými výrazy, skandování na meetingu a pohrdlivé pohledy kolegů typu "proč tu nesedí ňějaká mladá kočka, kdo se má na "to" koukat..

Dan Hurta řekl(a)...

Davide správně popisuješ praxi velmi špatného vedení sboru - tedy vedoucími (staršími), kteří nemají k tomuto vedení kvalifikaci.
Myslím, že právě nekvalifikovanost starších je kritickou bolestí naprosté většiny sborů v ČR (téměř absolutní absence vzdělávání starších).

Kritické je (domnívám se), že jsi celý článek osadil do chybného kontextu - přece toto vše, co jsi popsal lze (žel) zažít ve sborech starých i nových. Problém není zda sbor je nový či starý - ale zda má sbor zdravé vedoucí nebo ne.

Dan Hurta

Zdenek Holubec řekl(a)...

Žel řada starších návštěvníků bohoslužeb vnímá prostředí církve podobně. Také k nim patřím. Máte někdo nějaké řešení? Některá mne napadají, ale když si představuji jejich praktické provedení, vycházejí mi neproveditelná. Vedení sboru je zaměřeno na získávání učedníků, tak to má být. Oslovitelní jsou převážně mladí lidé. Starost o ně vyčerpá většinu sil střední generace. Staří učedníci by se měli tedy starat jeden o druhého, ale na to již obvykle nestačí. Stáří prostě provází stále větší míra osamocení, i ve sboru. S tím je třeba počítat a včas se naučit žít v nezávislosti na pozornosti mladších. Až do konce života trvá jen společenství s Kristem, jeho zájem nezeslábne.
Z. Holubec

Martin Hajduch řekl(a)...

Smutna skutocnost v zboroch fixovanych na zisk (financny a nefinancny).

Jan Xaver Boštík řekl(a)...

dobré téma, dobře zpracováno, ale bude to problém asi jen Prahy a mega měst...
takové zkušenosti naštěstí neznám

Úplne iná řekl(a)...

Ano, akosi nam tieto menezerske sposoby vklzli aj do Cirkvi, ktora by mala byt svedkom Bozieho, toho ineho kralovstva. Nedvano som citala ktorusi kapitolu evanjelia a po kazdom versi som si hovorila: Aj toto je v "cirkvi" naopak, aj toto, aj toto... bola sopm zdesena. Nas Pan niekolkokrat povedal: V tomto svete je to takto a takto, ale nie tak to bude medzi vami. Cim viac citam Bozie slovo, tym viac vidim, ako je Boh Bohom slabych, zabudnutych, chorych, malickych, bezbrannych, a robit nieco proti nim je tym najvacsim hriechom a starat sa o takych je dobrym skutkom.
Ak ponimame a vidime "cirkev" ako instituciu, firmu, organizaciu... mozu nam taketo veci fungovat. Ale necudujme sa potom, ze taktomto spolocenstve moze byt sice vsetko cool, ale Boh tam akosi nebude konat.

Adam Parma řekl(a)...

Článek mě potěšil, Davide. A třebaže měl občas našlápnuto k fejetonské pointě, je aktuální... Všímáte si, že téma mezigeneračního napětí mezi starým a novým se od konce 90. let jaksi posunulo? Dorostla nová generace nikoliv už jen nových mládežníků (kteří by třeba rádi hráli na ozvučené bicí), ale nových vedoucích a starších, kteří by třeba rádi vedli církev jako firmu... pardon - jako rodinnou firmu. :) Člověk hledí na to co má před očima - na efektivitu početního růstu a přírůstek konvertitů...Hospodin však hledí na srdce. Z Bible ale víme, že církev má růst vnitřně i navenek. Vnímám ještě jeden fenomén a to je to, čemu se v Americe říká "church shopping"- vybírám si, co je cool, co se mi líbí, co mi vyhovuje.. když ne - jdu dál - nabídka na trhu církví a sborů je bohatá.. je z čeho vybírat. :) Závazek vůči společenství by měl být dle mého analogický k rodinnému závazku, kde také neutíkám od slibu a role manžela, otce, atd. V dobrém i ve zlém, v nemoci i ve stáří... Třetí pro mne silné téma je schopnost církví u nás hledat ztracené - (nikoliv "nevěřící", ale ty, kteří selhali a nemají sílu se vrátit mezi společenství dokonalých, bezchybných, efektivních. Chybí ochota je hledat a ochota vyhlížet jejich návrat... Ostatně - o čem jiném je celá Bible, než o tématu návratu (návrat k Otci, návrat ztraceného syna, návrat ke kořenům).. Takže i kdyby to mělo znít zpátečnicky, zavelel bych spíše než mládí vpřed, něco jako lidé - návrat! ....Adam Parma, CB Ostrava

stanislav kadleček řekl(a)...

Doporučení diskusního příspěvku, aby senioři v církvi vážně předem počítali s tím, že ", "stáří prostě provází stále větší míra osamocení, a to zákonitě i ve sborech CB, tudíž je třeba to mít na zřeteli a včas se naučit žít v nezávislosti na pozornosti mladších", jelikož "vedení sboru je zaměřeno na získávání učedníků" - nepovažuji za biblické..

Nevím v CB jsem se ještě objevil pod jejím označením Jednota českobratrská, a tak pamatuji, že na prvém místě byla "služba domácím víry", pochopitelně včetně slabých a nemocných, přičemž Ty dříve narozené, jsme my mladší, běžně a v úctě oslovovali "tetičko, strýčku," nepochybovali jsme o jejich nezastupitelném místě v širší Boží rodině...

Odnesl jsem si hluboké přesvědčení, že i tato sociální skupina si právem zasluhuje plné zapojení do společenství věřících, spolu s nezbytným utvrzováním "u víře", zejména když neduhy stáří v plné šíři nastupují - doléhají, aby nakonec Ti slabí a nemocní metu nebeského domova ve své osamocenosti a v šedinách neztratili...

Vážím si odvahy autora článku otevřeně napsat i o těch věcech.

Stanislav KADLEČEK

Tomáš Janíček řekl(a)...

Vtipně napsaný (žel v lecčem) trefný článek. Děkujeme za inspiraci k tématu pro setkání mládeže!

Zdenek Holubec řekl(a)...

Jedno z možných řešení „vícegeneračních“ bohoslužeb by byla dobrá vůle staršovstva přihlédnout ke složení účastníků, vyvážit program podle nich a všechny vést k vzájemné toleranci. V týdnu pak organizovat domácí skupiny spíše než na principu generačním (mládež, ml. rodiny, střední generace, nejstarší generace apod.) záměrně složené ze všech generací. Ve velkém sboru nelze mít užší společenství se všemi, ale každý by měl mít někoho, což lze právě uskutečnit ve smíšené skupině. Mladší i starší se tam učí vzájemně snášet, mladí mohou starším pomáhat a starší mladším předat své zkušenosti. Ale nevím, zda to je v dnešní době uskutečnitelné.