14 ledna, 2012

O duchovních iluzích a VO2 max

Jedno z nebezpečí, kterému čas od času podléhá asi každý člověk, jsou iluze. Ukážu to na jednom příkladu. Docela rád běhám. Baví mě sledovat své časy, méně mě baví zjišťovat, že se příliš nejsem, co se času týká, schopen pohnout z místa – tedy že můj běh je relativně pomalý. Záměrně volím slovo „relativně“. Existují totiž různé testy, které poměrně spolehlivě změří, jak na tom jste. Asi nejznámější je tzv. Cooperův test – tedy běh na 12 minut. Tento test využívá americká armáda a námořnictvo, některé zahraniční armády a tisíce státních škol a univerzit po celém světě. Tento test mj. ukazuje hodnotu VO2 max., což je ukazatel, jak účinně dokáže naše tělo zužitkovat kyslík při zatížení. Kromě genetických předpokladů, které nám byly naděleny, je to zejména výkon srdce a schopnost krevního oběhu přenášet kyslík. Na můj věk mi test vychází dobře, jenže v absolutním měřítku, nic moc. Otázka je, jak test posuzovat.

Ponechme nyní Cooperův test a podívejme se na celou problematiku ještě z jiné stránky. Jde o to, že když si občas jdete zaběhat, snadno podlehnete pocitu, že na tom nejste až tak špatně. Někdy to tak skutečně je, nicméně někdy se jedná jen o vaší iluzi. To většinou zjistíte v okamžiku, kdy si zkusíte nějaký test, nebo když se poměříte s dalšími. Můžete se vymlouvat na to, že žádný test není dostatečně objektivní nebo že vaši soupeři byli moc dobří… ale realita je, že na tom jste špatně anebo dobře. Proč? Protože jste svoji kondici podrobili nějakému objektivnímu měřítku. Můžete být sice spokojeni, že každý druhý den chodíte běhat, ale test je test. Možná skutečně každá druhý den běháte, ale jste pomalí, protože se nejedná o běh, ale o ploužení.
Když to co popisuji, převedu na duchovní život, potom si kladu otázku, zda též existuje nějaké objektivní změření duchovní kondice. Nemyslím srovnávání se s druhými, ale jak na tom jsem s Pánem Bohem. Určitě je něco takového složité a proto se snadno stane, že podlehneme buď nereálnému uspokojení a iluzím o sobě samých anebo pocitům sklíčenosti, že nikdy nebudu dost dobrý. Kdyby tak existoval nějaký „Cooperův test ducha…“. Ale ten neexistuje.

Pokud bychom přesto měli nějaký „test“ najít – tedy ve smyslu poznání, jak na tom jsem, potom si myslím, že možná pár měřítek přece jen existuje. Jedním měřítkem může být, co dělám, když mě nikdo nevidí. Dalším může být můj jazyk – jak mluvím o druhých v jejich nepřítomnosti? Jak moc si dovoluji hodnotit jejich motivy? Dokážu druhé v jejich nepřítomnosti chválit? Jiným testem může být můj vztah k druhým. S kolika lidmi mám napjatý vztah? Kolika lidem se raději vyhýbám? Kolik lidí se raději vyhne mně? Dalším ukazatelem může být můj modlitební živo. Dále zda nejedu v nějakém opakovaném hříchu. Dalším měřítkem může být, jak reaguji na kritiku. Asi bychom našli i další oblasti. Najednou vidíme, že určité ukazatele existují i v duchovním životě.
Když v běhu zjistíte, že na tom jste tabulkově špatně, jsou tři varianty. Buď si řeknete, že se s tím nedá nic dělat nebo že testy jsou neobjektivní, a nebo se sebou něco začnete dělat. Podobné je to i v duchovním životě. Začít něco dělat potom není motivováno touhou něco si dokázat, ale blíže poznat Pána Boha. A to není málo…

Žádné komentáře: