30 listopadu, 2011

Víra bez odpovědí

Na úvod této úvahy bych chtěl uvést citát spisovatele K. Chestertona: „Křesťanství překonalo obtíže spojené se sloučením nesmiřitelných protikladů, a to tak, že si oba ponechalo a oba zůstaly nesmiřitelné“. K tomuto citátu dodávám ještě komentář P. Yanceyho: „Většina kacířských názorů vzniká tak, že někdo zastává jeden názor na úkor jiného“.

Co mají oba uvedené citáty společného? Ukazují, že žít ve víře v Boha znamená žít pod určitým paradoxem a v napětí. Např. Bůh „zná ty, kdo jsou jeho“ a přesto máme kázat evangelium všem národům, čteme o předurčení a „přesto máme pracovat na svém spasení“ máme svobodnou vůli a přesto Bůh ví všechno dopředu protože je vševědoucí, na některých místech Písma čteme o ztrátě spasení, na některých o tom, že nás nic nevytrhne z Božích rukou, u Jakuba čteme o ospravedlnění ze skutků, v Římanům o ospravedlnění z milosti…atd. Jak to tedy je? Pokud bychom si vybrali vždy jednu z alternativ, potom by nám vyšlo, že spasení je ze skutků (viz. Jakub), že nemá cenu evangelizovat (předurčení) a že si mohu dělat co chci, protože spasení je pojištěné do konce života. Nebo naopak budu žít v neustálém strachu, protože pokud se nestihnu včas pomodlit poté, co zhřeším, půjdu do zahynutí. Mohu skončit v naprostém fatalismu, „protože Bůh je vševědoucí“… Asi vnímáte, že jakákoli uvedená krajnost je nesmysl. Z dějin církve potom víme, že to jsou a byly sekty či různé extrémní směry uvnitř církve, které se těmito krajnostmi vyznačují či vyznačovali

Jak to ale je? Jako lidé máme tendenci vytvořit si jakousi šablonu a do ní vtlačovat svůj život. Možná by pro nás bylo jednodušší, kdyby Bůh skrze svoje slovo jednou provždy řekl, jak to s některými paradoxy je, a my bychom nemuseli řešit nesnadné otázky. Jenže funguje takto život? Někteří lidé na uvedené napětí reagují tak, že prohlásí, že je to nakonec všechno relativní. Nicméně podobný přístup je spíše rezignací.

To, co mně na víře přitahuje je právě onen uvedený život v paradoxu. Bůh mi na některé oblasti prostě nedává jednoznačnou odpověď, a přesto mne nenechává žít ve strachu. A. Greeley napsal, že pokud si někdo přeje odstranit ze svého života nejistotu, zmatek, napětí a nepořádek, nemá smysl, aby si začínal něco s Jahvem nebo Ježíšem Nazaretským. Nemohu se zbavit dojmu, že ideál vyrovnaného křesťana, odpoutaného od života v napětí či paradoxu je spíše ideálem Buddhismu než křesťanství. Pokud se někdo rozhodne pro život s Bohem, může si o blaženém klidu nechat zdát. Zároveň nás popisovaný paradox nevede – snad paradoxně, do nejistoty, ale k důvěře.

Boží slovo je jedinečné mj. tím, že reflektuje lidský život a píše o živém Bohu. Život, živá bytost nebo vztah se nedá popsat jednou provždy – tak jako některé fyzikální zákony. V životě či vztahu pokaždé najdete nové možnosti a paradoxy, které nás ale nemají vést k rezignaci. Mají nás vést k touze po hlubším poznání toho, koho milujeme.

Žádné komentáře: