Osobně znám několik věřících lidí, kteří v době komunismu nesklonili hlavy a díky tomu trpěli někdy nejenom oni, ale i jejich rodiny. Zároveň víme o lidech, které utrpení a pronásledování kvůli víře od víry odvedlo. Existuje zde jednoduchá rovnice, kterou používaly mnohé režimy, když chtěli potlačit křesťanství. Začaly pronásledovat věřící s očekáváním, že to křesťanům nažene strach, který bude tak veliký, že se víry zřeknou. Tato rovnice zní logicky, když se ale podíváme na statistické údaje z naší země, ale i např. z Evropy, kdy žádný útisk kvůli křesťanské víře nehrozí, potom zjišťujeme, že křesťanů je zde čím dál méně a že církve prožívají stálý úbytek. Naopak největší nárůst křesťanů je mj. v Číně, ale i dalších zemích, kde jsou mnozí díky víře pronásledováni. Jako by zde platilo čím hůře, tím lépe – rozuměj, čím to mají křesťané těžší, tím spíše má církev předpoklady růst. Připomíná to staré rčení, že „krev mučedníků je sémě nových křesťanů“.
V podobném duchu hovoří Ježíš ve známém podobenství o rozsévači, kdy jedním z důvodů, proč někteří lidé odmítnou Boží slovo je násilí (Mt 13, 21), dalším důvodem je naopak dostatek (Mt 13, 22)
Někdy jsem slyšel od starší generace zhruba následující slova: „Trpěli jsme pro evangelium, ale strach nás neparalyzoval a proto jsme víru zachovali.“ Možná naše generace jednou řekneme – naše víra nás nic nestála a přesto jsme víru zachovali. Otázka je, co je vlastně horší – ne pro život, ale pro víru nebo pro živou víru. Útisk nebo pohoda? Podívejme se na srovnání faktorů, které mohou vykořenit víru.
Budou existovat lidé, vlády, které zakáží číst Bibli, modlit se či chodit do církve. Lidé se budou bát a díky vnějšímu tlaku odpadnou.
Díky zaneprázdněnosti křesťané Bibli ani neotevřou, na modlitbu si nenajdou čas a z církve učiní zájmový klub. Nakonec odpadnou, protože víru prostě přestanou potřebovat.
Strach z pronásledování odradí mnohé od následování Krista.
Strach, že nevydělám více peněz a nastavení života na „vydělat víc“, odradí mnohé od následování Krista.
Následování Krista bude stát tolik, že jen někteří budou ochotní následovat.
Sháňka po posledních novinkách bude stát tolik, že na následování Krista nezbude čas.
Ti, kdo budou následovat Krista, budou vypadat jako nepřátelé společnosti a tato skutečnost jim natolik nažene strach, že odpadnou.
Ti, kdo budou následovat Krista, budou vypadat jako „out-to-date” a to je odradí.
Nedostatek dobrých informací o křesťanství mnohé odvede od víry.
Přemíra všech možných informací o všem možném lidi nakonec povede k myšlenkové pasivitě a lhostejnosti, což mnohé odvede od víry.
To čeho se bojíme, nás zničí (tlak, protivenství, vězení atd.)
To co milujeme, nás zničí (majetek, pohoda, konzum atd.)
Touha po Bohu byla nahrazena touhou po přežití.
Touha po Bohu, byla nahrazena touhou po tom mít se dobře.
Asi není třeba se rozepisovat, kam hrozí, že se posouvá církev v Čechách…
Když se podíváte do dějin božího lidu, potom najdete zajímavý moment. Když si Bůh někoho připravoval, potom ho často zavedl do hmotné nezajištěnosti. V Abrahamově případě se z bohatého muže stal kočovník, z Mojžíše - prince, se stává Mojžíš - pastevec, z Josefa syna bohatého otce se stal vězeň, David mnoho žalmů skládá jako psanec, Nehemiáš odchází z hradu do rozvalin, Job z „10 + 1“ na smetiště, v podstatě všichni proroci žijí ve velké nezajištěnosti, s Izraelem Hospodin jedná 40 let na poušti. Oněch 40 let se potom stává předobrazem 40 dní, kdy je na poušti Kristus. Ne u všech lidí víry vidíme toto schéma, ale u mnohých ano. Přišli o část svého hmotného zajištění, aby s nimi Bůh jednal. Mnozí z nich nepřišli např. o zdraví, ale o majetek. Proč?
V této souvislosti bych chtěl poukázat na ještě jednu věc – když čtete Kristova podobenství, potom mnoho z nich se týká majetku. Boží království je jako…a většinou následuje něco o majetku, něco hmotného. Proč? Proč Bůh ve svém slově nevolí něco duchovnějšího? Proč boží království nepřirovnává k něčemu spirituálnějšímu? Proč tolika lidem víry sáhl na majetek? Zřejmě proto, že Bůh dobře ví, že majetek je pro člověka moc a moc důležitý a že se člověk hodně bojí, aby o něj nepřišel. Na majetku je totiž něco neodolatelného – dává vám pocit jistoty, dává vám radost, může způsobit životní pohodu, dává svobodu a dává často i pocit moci. Pokud toto vše máte, potom se nemusíte tolik bát.
Zdá se, jakoby si náš nepřítel – satan řekl asi toto. Po zlém z mnohými věřícími moc nepohnu a tak to udělám přesně naopak. Dám jim všechno, po čem jen člověk touží – především majetek, případně moc a slávu, nepřeberné množství možností se realizovat a tím je zničím… a jak vidíme, ono to skutečně funguje. Tam, kde věřící žili a žijí v nadbytku, církev většinou stagnuje.
Nemyslím si, že majetek jako takový zabíjí duchovní život a víru. Víru zabíjí, když se majetek, ale i úspěch, seberealizace a z toho plynoucí jistoty, stává smyslem života. Potom je jen krok k tomu, že člověk přestává žít pro druhé a pro Boha.
V knize Kazatel čteme, že „Bůh nám dal do srdce touhu po věčnosti“ – tedy v našem srdci je touha, která nemůže být naplněna na této zemi, protože hmotné věci a lidé nejsou věční. Jenže my po věčnosti toužíme a nějak tuto touhu potřebujeme naplnit. Pochopitelně tuto touhu může naplnit Bůh, jenže když je Bůh daleko, automaticky hledáme naplnění v něčem nebo v někom jiném. Proto si v podstatě nejsme schopni říci dost a stále chceme víc. Víc majetku, víc uznání, víc úspěchů, víc, víc, víc.
A tak se stane, že dar dostatku, spokojenosti, mnohých možností a relativní pohody se stane pastí. Nebo řečeno s nadpisem této kapitoly, to, že se není třeba bát pronásledování, které má za cíl zničit víru, víru nakonec zničí…
Žádné komentáře:
Okomentovat