05 října, 2011

Humor, strach a Jméno růže

Kdysi jsem četl přednášku, kterou pronesl bývalý prezident V. Havel v roce 1990 v Oslu. Havel hovořil o smíchu potažmo humoru v kontextu nenávisti. „Autenticky se dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sobě. Pro nenavádějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost. Nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale je se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie“.

S uvedenými slovy jakoby rezonuje text H. Nouwena, který tentokrát směřuje do církve: „Mezi „spravedlivými“ a „ctnostnými“ je tolik zášti! Mezi „svatými“ existuje tolik souzení, odsouzení a předsudků! Mezi lidmi, kteří se tolik snaží, aby se vyhnuli „hříchu“, existuje tolik ztuhlého a zmraženého hněvu!“

Když hovoříme o smíchu a humoru vůbec, potom je třeba brát na vědomí, že usmát se dokáže každý, protože každý je více či méně schopen pochopit některé narážky nebo absurdní situace. Jenže, jak píše Havel, skutečného humoru je schopen jen ten, kdo se dokáže zasmát i sám sobě, kdo dokáže sám sebe nebrat až tak smrtelně vážně. Jen takový člověk je schopen nejen autentického smíchu či humoru, ale i přiznání svého pochybení. Člověk beroucí sebe sama příliš vážně, musí nutně žít v určitém strachu z toho, že se ztrapní, když se o něm lidé dozvědí třeba něco, čemu by se mohli zasmát. Postupně se takový člověk dostává do situace, kterou popisuje Nouwen. Někdy se jedná o lidi, kteří svojí sociální rolí, pozicí v církvi nebo i dovednostmi, titulem a nevím čím ještě zakrývají svoji slabost, lidskost a tím i absurdnost.

Možná že jste někteří četli knihu U. Ecca „Jméno růže“. Jedná se do jisté míry o detektivní příběh ze středověku, kdy hlavní hrdina se pokouší rozluštit záhadná úmrtí mnichů v jednom zapadlém opatství. Nakonec se zjistí, že mnichové umřeli na otravu a to zcela zvláštním způsobem. V opatství totiž existuje tzv. zakázaná kniha. Listy této knihu jsou napuštěny jedem. Když v ní někdo četl, nasliňoval si konečky prstů při převracení stránek a tím se otrávil. Otázka ale zní, proč je ona kniha zakázaná. Na to nám dává odpověď slepý mnich Jorge, který je autorem vražedného plánu. Když je odhalen, vysvětluje proč je ona kniha v jeho očích tak nebezpečná a proč vypracoval plán, kterým několik mnichů poslal na věčnost. Zakázaná kniha totiž pojednává…o smíchu. Slepý mnich vysvětluje: „Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá planosti pomocí strachu. Z této knihy by mohla vzejít luciferská jiskra, která by založila v celém světě nový požár. Smích by se stal novým uměním jak zničit strach.“ Na Jorgovi věty odpovídá hlavní hrdina následujícími slovy: „Ďábel je zamračený, protože ví, kam jde, a jde neustále tam, odkud přišel. Ty jsi ďábel a jako ďábel žiješ v temnotách.“
Slepý mnich se v knize stává určitý ztělesněním sil zla. Autor potom vidí působení těchto sil ve snaze pomocí potlačení smíchu a humoru a ve snaze nastolit ducha strachu – což byl přesně duch, který v klášteře panoval. Slepec moc dobře ví, že v atmosféře strachu jsou lidé lépe manipulovatelní a proto má přímo panickou hrůzu před onou knihou. V atmosféře strachu se naplňují slova již citovaného Nouwena: „Hudba a tanec, namísto aby zvali k radosti, se stávají příčinou ještě větší odtažitosti“.

Pokud bychom se vrátili ke slovům V. Havla, potom bychom řekli, že slepec snad podvědomě tuší, že autentický smích mj. vzniká z pochopení vlastní směšnosti. Mnich přesně toto nedokáže. Snad se bojí, že kdyby jeho spolubratři díky knize prohlédli, najednou by ho viděli takového, jaký skutečně je, v celé jeho směšnosti a přestali by se ho bát. V okamžiku, kdy by se přestali bát, nebylo by tak snadné jimi manipulovat. Slepý Jorge se ale bál i toho, že mniši uvidí a poznají něco z absurdity atmosféry kláštera, v kterém jsou. Aby se něčemu takovému zabránilo, je třeba mnichy udržovat ve strachu a izolovat je od potencionálních zdrojů pozná. Oním zdrojem může být právě humor. Z toho co popisuji lze vidět, že kniha Jméno růže zdaleka není pouze historický román. Podobné situace velmi snadno mohou vzniknout i v církvích a jakýchkoli jiných institucích. Jde o to, že většina si uvědomuje absurditu určitého stavu, ale reakcí je jen vážná a zachmuřená tvář. Nezvat absurditu pravým jménem, či se jí snad zasmát je zakázáno, protože se lidé bojí… Pochopitelně v podobném prostředí je skoro nemožné se jakkoli projevit, dát průchod určité spontaneitě, nebo dokonce se, slovy Havla, smát sám sobě popř. se zasmát i organizaci, v které jsem.

V souvislosti s humorem mne napadá ještě jedna vlastnost a tou je optimismus, který dle mého geniálně vystihl D. Bonhoeffer (z knihy Dopisy z vězení). Bonhoeffer píše o tom, že „je snadnější být pesimistou (viz. slepec Jorge). Zapomene se na zklamání. Proto je mezi chytráky optimismus mlčky zakázán. Optimismus není v podstatě názor na přítomnou situaci, nýbrž životní síla, síla naděje tam, kde jiní rezignují, umění nést hlavu vzhůru, když se všechno zdá ztracené, síla snášet zvraty…“

Na základě uvedených textů se chci ptát, zda nežijeme ve zbytečné sevřenosti, zda kolem sebe nešíříme atmosféru strachu, zda dokážeme vidět svojí občasnou směšnost a absurditu, zda se dokážeme do budoucnosti dívat s optimismem, zda nejsme brzdou pro ty, kdo život nevidí možná tak černě jako my…

Žádné komentáře: