V souvislosti s Janem Husem bych rád připomenul krátké slovo resp. výzvu z knihy Skutků:„Přijmete moc Ducha svatého a budete mi svědkové“. Nejedná se o jediný novozákonní text, kde je důraz na slovo svědek. Slovo svědek je v Novém Zákoně zřejmě nejčastěji použito v souvislosti s křesťany a jejich misijním posláním. Možná namítnete a co jiného by mělo být apoštolům potažmo prvním křesťanům řečeno, zvláště v souvislosti s misií? Třeba to, že učedníci mají „nést pravdu“, „předávat správné názory“, „předávat Ježíšovo učení“, „vykládat Písmo“ atd. Možná jim mohlo být řečeno to samé, co očekáváme od toho, co má dělat kazatel nebo učitel. Jenže jejich úkolem mělo být především svědek. Jako svědky vnímají sami sebe i apoštolové.
Jan 3:11 Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte.
1 Janův 1:2 Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.
2 Petrův 1:16 Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám moc a slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti.
Slovo svědek je převzaté ze soudnictví a znamená někoho, kdo svědčí o tom, co viděl a co zažil. Soudce u činu nebyl, proto potřebuje svědka. Skrze jeho svědectví se potom potvrzuje pravda. Je zde i zajímavá jazyková stopa. Řečtina 1. století pro slovo svědek používá výraz martys, svědectví je potom martíria. Postupně však dochází k posunu významu, a zhruba od století druhého martys znamená už nejen svědek, ale i mučedník. Pochopitelně k tomuto posunu nedošlo samo od sebe. Asi není třeba příliš zdůrazňovat, kam mířím. Svědectví prvních křesťanů bylo spojováno s utrpením. Dokonce tolik, že se posunul význam již zmiňovaného slova. Můžeme namítnout, že se jednalo o jinou dobu. To je sice pravda, zároveň ale i dnes svědectví o Kristu znamená jít s kůží na trh. Zachovalo se svědectví jakéhosi římského historika jménem Celsus, který si stěžuje na křesťany, „že o tom svém Ježíši štěbetají úplně všude, na nárožích, v práci, v prádelnách, na veřejných místech…“, prostě všude. Nejsem si jist, jak moc by nám toto dnes někdo vyčítal. V okamžiku, kdy se z našeho života vytratí zápas o to být svědek, něco významného se z našeho křesťanství ztrácí. Jeden z důvodů, proč se tak děje, je, že se nám nechce být martys kdy nás sice nikdo nebude mučit, ale bude nás konfrontovat.
Domnívám se, že Husovo poselství pro dnešní církev je mj. v tom, že církev zná pravdu, protože poznala Krista, jakkoli si je vědoma, že poznává jen zčásti. Dokonce si o sobě hrdě říká „sloup a opora pravdy“. Problém je v tom, že pravd je dnes velmi mnoho a informací ještě více. Názory a postoje církve jsou zřejmě tím posledním, co lidi v našem národě zajímá. To, co církev potřebuje především, jsou svědkové, tedy lidé, kteří přináší autentické svědectví o tom, co poznali o Kristu a zažili s Kristem. Zároveň lidi, kteří budou ochotni jít díky svému svědectví s kůží na trh. Historikové mohou diskutovat o různých aspektech Husova procesu, o jeho vzdělání, o jeho učení, jenže nakonec Hus nejvíce oslovuje tím, že se stane svědkem a ne pouhým „pravdařem“, kdy slovem „pravdař“ myslím někoho, kdo přichází s názorem, ale bez osobní zainteresovanosti, s pouhým prohlášením, bez životního příkladu. „Pravdařů“ bylo dost i v církvi. Zřejmě byli i na koncilu, který odsoudil Husa. Realita je nakonec taková, že dnes téměř nikdo nezná jméno tehdejších papežů či kardinálů, kteří hájili „jedinou pravdu jediné církve“. Většina lidí však zná Husa. Důvod je mj. ten., že „pravdaři“ nejen nikoho neoslovují, maximálně vás překřičí.
Kdosi řekl, že evangelia nejsou čtyři, ale pět. Matouš, Marek, Lukáš, Jan a já. Tedy páté evangelium je svědectví našeho života. Pro mnoho lidí je toto páté evangelium mostem k tomu, aby otevřeli zbylá čtyři, nebo naopak aby je nikdy neotevřeli. Ono je svým způsobem jednoduché vyjadřovat se jako církev k politice, ekologii, narovnání majetkových křivd, protože to nic moc nestojí, navíc to v našem národě téměř nikoho nezajímá – tedy co si myslí církev nebo její představitelé. Mnohem složitější je být svědek, protože to něco stojí. Jenže abych mohl být křesťanským svědkem, musím mít přinejmenším dvě věci. Musím znát toho, o kom přináším svědectví, jinak dříve či později ztrácím hodnověrnost. Druhá věc potom je, že přináším svědectví, i když se to zrovna nemusí druhým líbit. V okamžiku, kdy povídáte o Bohu, o pravdě, o lásce, o svobodě většinou tím ani nezraníte, ani moc nepotěšíte. Prostě přinášíte další názor. V okamžiku, kdy hovoříte o Kristu, navíc o tom, který vstal z mrtvých, možná se dočkáte podobné reakce jako Pavel na Areopagu. „Co nám to ten nedovzdělanec chce říkat“. xxx
Když se podíváte na naše dějiny, potom je příznačné, že mnozí lidé skončili špatně a přesto se s jejich poselstvím dodnes vyrovnáváme. Mám na mysli nejen Husa, ale i Komenského, Jednotu bratrskou, z minulého století třeba Masaryka, který je, když se postaví proti pravosti rukopisů, nařčen Národními Listy za ohavného zrádce a je vyloučen z národa. Mám na mysli Horákovou, Palacha, Patočku, kardinála Berana a další. S těmito a dalšími nemusíme vždy souhlasit, ale soudný člověk si řekne – to, co učili, asi skutečně mysleli vážně. Svým vězněním, ztrátou popularity a někdy i smrtí řečeno s Biblí „vydali svědectví pravdě“. A tím, že vydali svědectví pravdě, jsou připomenutím dalším generacím, že má smysl usilovat o pravdu, že má smysl jít proti proudu, pokud se děje nespravedlnost a křivda.
Vraťme se v tomto kontextu do Čech. Domnívám se, že jakkoli je naše společnost sekularizovaná, dokáže rozpoznat lidi, kteří něco myslí vážně. Dokonce bere vážně křesťany, kteří to co říkají i žijí. Zároveň je třeba dodat, že církev, která se skládá s lidí, kteří rezignovali na to být svědkové, je odsouzena v podstatě k zániku. Je realitou, že současná česká církev vymírá, že jí ubývají členové a to ne díky tlaku zvnějšku. Být věřícím v Boha nic moc nestojí. Být Kristovým svědkem něco stojí. A možná právě proto církev pomalu – alespoň měřeno statistikou, ubývá. Nemá dost svědků a tím ztrácí hodnověrnost.
Hus stejně jako jeho Pán – tedy Kristus se rozhoduje svědčit o poznané pravdě i když to bude bolet i když bude nepochopen. Nakonec výsledky nepatří nám, my máme být shledání věrnými. Oba mění chod dějin. V našem případě možná nezměníme dějiny, ale změníme svoje okolí, svůj národ a to není málo. Jenže to pro nás i naše sbory může znamenat stát se svědkem tedy tím, kdo poznanou pravdu přetváří v žitou realitu.
Na začátku své promluvy jsem se ptal, proč v NZ nečteme výzvy o tom, že učedníci mají „nést pravdu“, „předávat správné názory“, „předávat Ježíšovo učení“, „vykládat Písma“. Snad i proto, že takovýchto lidí „pravdařů“ bylo v dějinách vždy dost. Svědků tolik nebylo. V současné době sice máme kázat, vyučovat, hovořit, ale bez toho, že budeme svědkové, nás nikdo brát vážně nebude.
A tak bych na závěr přál nám všem odvahu k tomu být svědkem. Nejen nám, ale i církvím, z kterých jsme.
Na závěr pár slov Jana Husa, napsaných pár hodin před jeho smrtí: Věrní a Bohu milí páni a paní, bohatí i chudí. Prosím vás a napomínám, abyste Pána Boha milovali, jeho slovo velebili a rádi slyšeli a plnili. Prosím vás, abyste pravdu Boží, kterouž jsem vám z Božího zákona a řečí svatých psal a kázal, abyste drželi. Možná bychom si mohli dovolit přidat kratičkou větu – prosím vás, abyste byli svědkové.
Jan 3:11 Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte.
1 Janův 1:2 Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven.
2 Petrův 1:16 Nedali jsme se vést vymyšlenými bájemi, ale zvěstovali jsme vám moc a slavný příchod našeho Pána Ježíše Krista jako očití svědkové jeho velebnosti.
Slovo svědek je převzaté ze soudnictví a znamená někoho, kdo svědčí o tom, co viděl a co zažil. Soudce u činu nebyl, proto potřebuje svědka. Skrze jeho svědectví se potom potvrzuje pravda. Je zde i zajímavá jazyková stopa. Řečtina 1. století pro slovo svědek používá výraz martys, svědectví je potom martíria. Postupně však dochází k posunu významu, a zhruba od století druhého martys znamená už nejen svědek, ale i mučedník. Pochopitelně k tomuto posunu nedošlo samo od sebe. Asi není třeba příliš zdůrazňovat, kam mířím. Svědectví prvních křesťanů bylo spojováno s utrpením. Dokonce tolik, že se posunul význam již zmiňovaného slova. Můžeme namítnout, že se jednalo o jinou dobu. To je sice pravda, zároveň ale i dnes svědectví o Kristu znamená jít s kůží na trh. Zachovalo se svědectví jakéhosi římského historika jménem Celsus, který si stěžuje na křesťany, „že o tom svém Ježíši štěbetají úplně všude, na nárožích, v práci, v prádelnách, na veřejných místech…“, prostě všude. Nejsem si jist, jak moc by nám toto dnes někdo vyčítal. V okamžiku, kdy se z našeho života vytratí zápas o to být svědek, něco významného se z našeho křesťanství ztrácí. Jeden z důvodů, proč se tak děje, je, že se nám nechce být martys kdy nás sice nikdo nebude mučit, ale bude nás konfrontovat.
Domnívám se, že Husovo poselství pro dnešní církev je mj. v tom, že církev zná pravdu, protože poznala Krista, jakkoli si je vědoma, že poznává jen zčásti. Dokonce si o sobě hrdě říká „sloup a opora pravdy“. Problém je v tom, že pravd je dnes velmi mnoho a informací ještě více. Názory a postoje církve jsou zřejmě tím posledním, co lidi v našem národě zajímá. To, co církev potřebuje především, jsou svědkové, tedy lidé, kteří přináší autentické svědectví o tom, co poznali o Kristu a zažili s Kristem. Zároveň lidi, kteří budou ochotni jít díky svému svědectví s kůží na trh. Historikové mohou diskutovat o různých aspektech Husova procesu, o jeho vzdělání, o jeho učení, jenže nakonec Hus nejvíce oslovuje tím, že se stane svědkem a ne pouhým „pravdařem“, kdy slovem „pravdař“ myslím někoho, kdo přichází s názorem, ale bez osobní zainteresovanosti, s pouhým prohlášením, bez životního příkladu. „Pravdařů“ bylo dost i v církvi. Zřejmě byli i na koncilu, který odsoudil Husa. Realita je nakonec taková, že dnes téměř nikdo nezná jméno tehdejších papežů či kardinálů, kteří hájili „jedinou pravdu jediné církve“. Většina lidí však zná Husa. Důvod je mj. ten., že „pravdaři“ nejen nikoho neoslovují, maximálně vás překřičí.
Kdosi řekl, že evangelia nejsou čtyři, ale pět. Matouš, Marek, Lukáš, Jan a já. Tedy páté evangelium je svědectví našeho života. Pro mnoho lidí je toto páté evangelium mostem k tomu, aby otevřeli zbylá čtyři, nebo naopak aby je nikdy neotevřeli. Ono je svým způsobem jednoduché vyjadřovat se jako církev k politice, ekologii, narovnání majetkových křivd, protože to nic moc nestojí, navíc to v našem národě téměř nikoho nezajímá – tedy co si myslí církev nebo její představitelé. Mnohem složitější je být svědek, protože to něco stojí. Jenže abych mohl být křesťanským svědkem, musím mít přinejmenším dvě věci. Musím znát toho, o kom přináším svědectví, jinak dříve či později ztrácím hodnověrnost. Druhá věc potom je, že přináším svědectví, i když se to zrovna nemusí druhým líbit. V okamžiku, kdy povídáte o Bohu, o pravdě, o lásce, o svobodě většinou tím ani nezraníte, ani moc nepotěšíte. Prostě přinášíte další názor. V okamžiku, kdy hovoříte o Kristu, navíc o tom, který vstal z mrtvých, možná se dočkáte podobné reakce jako Pavel na Areopagu. „Co nám to ten nedovzdělanec chce říkat“. xxx
Když se podíváte na naše dějiny, potom je příznačné, že mnozí lidé skončili špatně a přesto se s jejich poselstvím dodnes vyrovnáváme. Mám na mysli nejen Husa, ale i Komenského, Jednotu bratrskou, z minulého století třeba Masaryka, který je, když se postaví proti pravosti rukopisů, nařčen Národními Listy za ohavného zrádce a je vyloučen z národa. Mám na mysli Horákovou, Palacha, Patočku, kardinála Berana a další. S těmito a dalšími nemusíme vždy souhlasit, ale soudný člověk si řekne – to, co učili, asi skutečně mysleli vážně. Svým vězněním, ztrátou popularity a někdy i smrtí řečeno s Biblí „vydali svědectví pravdě“. A tím, že vydali svědectví pravdě, jsou připomenutím dalším generacím, že má smysl usilovat o pravdu, že má smysl jít proti proudu, pokud se děje nespravedlnost a křivda.
Vraťme se v tomto kontextu do Čech. Domnívám se, že jakkoli je naše společnost sekularizovaná, dokáže rozpoznat lidi, kteří něco myslí vážně. Dokonce bere vážně křesťany, kteří to co říkají i žijí. Zároveň je třeba dodat, že církev, která se skládá s lidí, kteří rezignovali na to být svědkové, je odsouzena v podstatě k zániku. Je realitou, že současná česká církev vymírá, že jí ubývají členové a to ne díky tlaku zvnějšku. Být věřícím v Boha nic moc nestojí. Být Kristovým svědkem něco stojí. A možná právě proto církev pomalu – alespoň měřeno statistikou, ubývá. Nemá dost svědků a tím ztrácí hodnověrnost.
Hus stejně jako jeho Pán – tedy Kristus se rozhoduje svědčit o poznané pravdě i když to bude bolet i když bude nepochopen. Nakonec výsledky nepatří nám, my máme být shledání věrnými. Oba mění chod dějin. V našem případě možná nezměníme dějiny, ale změníme svoje okolí, svůj národ a to není málo. Jenže to pro nás i naše sbory může znamenat stát se svědkem tedy tím, kdo poznanou pravdu přetváří v žitou realitu.
Na začátku své promluvy jsem se ptal, proč v NZ nečteme výzvy o tom, že učedníci mají „nést pravdu“, „předávat správné názory“, „předávat Ježíšovo učení“, „vykládat Písma“. Snad i proto, že takovýchto lidí „pravdařů“ bylo v dějinách vždy dost. Svědků tolik nebylo. V současné době sice máme kázat, vyučovat, hovořit, ale bez toho, že budeme svědkové, nás nikdo brát vážně nebude.
A tak bych na závěr přál nám všem odvahu k tomu být svědkem. Nejen nám, ale i církvím, z kterých jsme.
Na závěr pár slov Jana Husa, napsaných pár hodin před jeho smrtí: Věrní a Bohu milí páni a paní, bohatí i chudí. Prosím vás a napomínám, abyste Pána Boha milovali, jeho slovo velebili a rádi slyšeli a plnili. Prosím vás, abyste pravdu Boží, kterouž jsem vám z Božího zákona a řečí svatých psal a kázal, abyste drželi. Možná bychom si mohli dovolit přidat kratičkou větu – prosím vás, abyste byli svědkové.
Žádné komentáře:
Okomentovat