Bůh…projekce lidských tužeb?
Byl to německý filozof L. Feuerbach, který napsal následující básničku: „Bůh je jen tvoje vlastní já, tvá schránka špíny zbavená. Nejdřív se potem trochu zleješ, pak srdíčko si rozehřeješ. V tom potu já se zrekreuje a od sebe se separuje. A tohle odloučené já se přemění pak a Boha.“ Feuerbach hovoří o tom, že v náboženství se člověk sám sobě odcizil. Asi jste slyšeli Marxovi teze o náboženství jako o opiu lidstva. S. Freud hovořil o tom, že náboženství je iluze, nejnaléhavější přání lidstva, vyjádření ochrany, kterou by měl poskytnout otec. Protože nám skutečnou ochranu otec nikdy neposkytl, vymysleli jsme si jinou existenci otce – nebeského otce. B. Russel hovořil o tom, že základem náboženství je strach před tajemným, nevysvětlitelným, před porážkou a před smrtí. Protože strach je matkou krutosti není divu, že náboženství jsou tak krutá. Nemusím připomínat F. Nietzscheho, kdy Nietzsche píše „zapřísahám vás bratři zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdo vás odkazují do mimosvětného světa“. Mohli bychom pokračovat ve výčtu jmen a teorií nejen popírajících existenci Boha, ale zároveň tvrdících, že Boha si vymysleli lidé, když se setkali s nějakým neřešitelným problémem ať vně sebe – tedy v přírodě, tak uvnitř sebe – třeba v podobě strachu, úzkosti atd. Nicméně cílem tohoto textu není rozbor filozofických směrů hovořících o Bohu jako o projekci, ale pohled do Písma. Konkrétně bychom se podívali do knihy Římanům 1, kde čteme jeden ze způsobů, jak se Bůh dává člověku poznat a zároveň se zde tak trochu na dálku otevírá polemika s naznačenými pohledy.
Římanům 1, 18 – 32
Obecné zjevení
Verš 19 je zřejmě nejznámějším textem Bible, který podporuje tvz. obecné zjevení. Konkrétně tento termín znamená, že Boha můžeme poznat nepřímo, v tomto textu skrze přírodu: „To co lze o Bohu poznat je jim přístupné, Bůh to odhalil, jeho věčnou moc a božství lze od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle“. Tedy člověk může mít obecnou znalost Boha skrze stvoření nebo konkrétněji – slovy Pavla, když přemýšlí o Jeho stvoření. V podobném duchu hovoří pisatel v Žalmu 19 – „Nebesa vypravují o Boží slávě“. Oproti teoriím o tom, že Boha si vytvořili lidé, kteří moc nepřemýšleli nebo přemýšleli špatně, a proto nedostatky v poznání zalepili Bohem, Pavel hovoří o přesném opaku – právě když lidé přemýšlejí o stvoření, dojdou k poznání Stvořitele.
Pavel jde dokonce dál a vv. 20 hovoří o tom, že nemají výmluvu – tedy že příroda by pro lidi měla být dostatečný ukazatel směrem k Bohu. Problém je, slovy našeho textu, na straně lidí, ne v tom, že lidé nemají dostatek důkazů. Vzpomínám si na jednu diskusi na jakési škole. Studenti se ptali po důkazu Boha. Ten, kdo diskutoval, jim odpověděl, že je to stejné, jako kdyby se ptali po tom, aby jim dokázal, že školu stavěli dělníci. Důkaz je škola sama – i když dělníky samotné studenti neviděli. Nechci se zde dostat na rovinu argumentů zastánců evoluce vs. Inteligentního designu. Možná se nám důkaz, který předložil přednášející, zdá poněkud jednoduchý, jenže přesně s tímto argumentem operuje sv. Pavel (a po něm nesložitější podobě mnozí další, kteří operují tzv. kosmologickým a teleologickým důkazem Boží existence).
Spásné zjevení
Pochopitelně otázka je, proč Pavlův argument není takto jasný každému. Proč každý kdo se podívá na přírodu, nedojte ke stejnému závěru, jako když se podívá na postavený dům – tedy že tato krása musí mít architekta. Proč nakonec každý člověk neřekne – tak to je jasné, Bůh existuje. Mám za to, že zde se dostáváme k jádru problému. Problém podle Pavla není v nedostatku informací, ani v rozumovém vybavení. Problém je ve vzpouře proti Bohu. Zřejmě je i vaší zkušeností, že nakonec tzv. důkazy Boží existence člověka nedovedou ke spásné víře resp. spásnému poznání. V Bibli máme v zásadě tři druhy poznání – rozumové poznání (intelektuální vědomí – „když lidé přemýšlejí tak poznají“), intimní poznání (osobní, intimní vztah –„když Adam poznal Evu“ a spásné poznání (poznání, které vede ke spasení – „poznáte pravdu a ta vás osvobodí“). Rozumové poznání může snadno existovat bez druhých dvou. To, o čem hovoří Pavel v těchto verších, je pouze první druh poznání – tedy rozumové, které automaticky nevypůsobí intimní a spasitelné poznání.
Netvrdím, že nepotřebujeme jisté rozumové podklady pro víru, na druhou stranu víra nefunguje jako matematická rovnice, kdy na jedné straně jsou fakta a na druhé straně potom osobní poznání Boha. Obecné, rozumové zjevení člověku nedá spásu. „Pavel tedy nepoužívá text vv 19. k tomu, aby pohanům dal nějaký kompliment a v jejich náboženství hledal nějaký navazovací bod, od něhož by byl vytvořen most k pochopení evangelia. Je to proto, že objektivní víra či poznání není totožná s osobní vírou v Ježíše Krista“. (K. Barth)
Důsledky života bez Boha
1. Uctívání stvoření a polemika Pavla s Marxem, Freudem a dalšími
Co je tedy problém? Lidským problémem není nedostatek důkazů, protože nakonec nejvíce důkazů měli lidé v Ježíšově době a stejně neuvěřili, ale jak již bylo řečeno, vzpoura proti Bohu. A přesně k tomu se dostáváme ve verši 21. Pavel hovoří o tom, že i když lidé Boží stopy vidí skrze Boží dílo – a nakonec i dnes vám mnoho lidí řekne, že „v něco nad sebou věří“, tak Bohu nevzdali čest a nebyli mu vděčni.
Toto vede k určitému sestupu, který se týká myšlení. Pavel hovoří o tom, že jejich myšlení se ocitlo ve tmě a vv. 24 – uctívají stvoření místo Stvořitele. Jinými slovy řečeno – každý člověk v sobě má potřebu uctívat a otázka nestojí, zda uctívá, ale koho uctívá. Každý člověk je totiž náboženská bytost. Přesně v tomto místě se jakoby na dálku ozývá polemika s uvedenými filozofy hovořícími o tom, že si člověk tvoří idol v podobě Boha. Pavel odpovídá – Feuerbachu, Marxi, Freude atd. na světě neexistuje člověk, který by něco neuctíval. Pokud je křesťanství projekce lidských tužeb po Bohu, potom ateismus je projekce lidských tužeb po nezávislosti. Pokud člověk neuctívá Stvořitele, uctívá stvoření, zároveň ale uctívá. Pavel vlastně dlouho před těmito filozofy hovoří o projekci, jen používá jiný výraz. Oním výrazem je „vytvořit si“.
Poté, co člověk odmítl Stvořitele, vytvořil si, nebo moderním slovem vyprojektoval si něco jiného. Co? Ve verši 23 je několik oblastí, které dnešní člověk uctívá. Mám za to, že jednou oblastí je pro Pavla oblast náboženství. Slova o zobrazení podoby, kterou si lidé vytvořili, jsou narážkou na druhé přikázání desatera – „nespodobníš si nic, co je na zemi na nebi a nebudeš se tomu klanět“. Tím, že odvrhli poznání Boha, uctívají nebo jinak řečeno klaní se, jiným, falešným bohům. Jak nesnadno se to vyslovuje v současné postmoderní, pluralitní společnosti. Zároveň je mnohem jednodušší vést se na populistické vlně všeobjímajících řečí o tom, že vlastně všechna náboženství jedno jsou. Pochopitelně potom je otázkou, zda vůbec dělat misii. Druhý objekt uctívání, je uctívání jiného člověka – mám na mysli různé idoly v podobě zpěváků, herců, sportovců atd. a nakonec Pavel hovoří o sexu. Stačí se podívat na různé časopisy či seriózní deníky a zjistíte, že mnoho místa je věnováno těmto dvěma oblastem. Proč? Idol vám dává možnost ztotožnění se s ním. Ne nadarmo se ve sportu říká „my“ to vyhrajeme, ne oněch 11 milionářů, kteří si hezky zahráli fotbal. Sex vám dává pocit transcedence, splynutí, lásky, oddání se – což jsou náboženské termíny.
2. Hřích a jeho důsledky
Od verše 26 Pavel hovoří o morálních dopadech odvrhnutí poznání Boha. Jinými slovy nevěra Bohu zdaleka neznamená jen intelektuální nesouhlas, ale má i zcela konkrétní dopady do lidských životů. Možná bychom Pavlovi řekli zadrž, tak strašné to není, možná s některými lidmi, ale co třeba takový bodrý venkovan kdesi v horách atd. Napadá mne jeden citát od Lewise, kdy k lůžku umírajícího vesničana, který celý život dřel kdesi na poli a dobře vychoval rodinu, přichází kněz, aby se mu vesničan vyzpovídal. Vesničan farářovi dává upřímnou odpověď. Moc rád bych se, pane faráři vyzpovídal, ale nevím z čeho. Skoro se nám chce soucítit s oním umírajícím. Když čteme list Římanům, potom si říkáme, skutečně jsou na tom všichni tak špatně?
Rád bych odpověděl otázkou. Víte, kdo si byl nejvíce vědom svého hříchu? Byli to světci – tedy hluboce zbožní lidé. Právě oni si uvědomovali jak je jejich srdce převrácené, jak nesmírně potřebují Krista a jak si z hříchu nemohou sami pomoci. Nemusí každý dělat vše, co čteme v našem textu, zároveň zde není vyčerpávající výčet hříchů. Jisté je, že člověk, který se setkal s Kristem, si uvědomil to, co Kalvín nazval naprostá zkaženost. Jinde Pavel hovoří o tom, že v mojí (tedy lidské) přirozenosti nic dobrého nepřebývá. Současná humanistická kultura by možná nesouhlasila. Slýcháváme slova lidské dobrotě. Zřejmě i mnohá náboženství by problém viděla jinak a tvrdila by, vezmi to dobré v sobě a s tím se pokus dosáhnout cíle, nicméně křesťanství vnímá člověka jinak. To nejhorší v tobě je cesta k Bohu – pokud mu to vyznáš. Až poté je totiž možné odpuštění. Až poté je možné, abych získal nejen obecné poznání Boha, ale i poznání osobní a spasitelné.
Závěr – víra navzdory
Pokud by to byl člověk, který by si vymyslel Boha – Hospodina, potom by to byla především lidská iniciativa, která by vytvořila cestu k Bohu. Bible by byla o cestě člověka k Bohu. Jenže slovy J. Hellera – Bůh je Bohem sestupujícím. Tedy onen základní pohyb jde od Boha k člověku. „Víra podle Písma je víra navzdory. Navzdory své nekonečné vyvýšenosti sestoupil Bůh do hlubin lidské bídy, navzdory své svatosti se dal odsoudit a podstoupil zavržení hříšníka, navzdory smrti povstal a dál kraluje. A tak i my smíme věřit navzdory tomu, co mále kolem sebe i před očima a doufat navzdory tomu, co nám radí naše oči a srdce“.
Tuto víru navzdory bych přál všem nám všem.
Žádné komentáře:
Okomentovat