17 května, 2011

Reakce na článek v Respektu (20, 2011)

Před pár dny vyšel v Respektu (č. 20, 2011) článek, kde je mj. i rozhovor se dvěma instruktory Atletů v Akci. Hlavním tématem je potom růst malých církví. To, co mě ovšem zaujalo, jsou komentáře autora článku – zvláště ve druhé části článku. Autor dochází k závěru, že se nakonec církev moc neliší od klubu hodně výkonných zahrádkářů a nazývá nás „přísnými aktivisty“. Zároveň pokud se stanete členem církve, stáváte se prý odosobněným kolečkem ve výkonném církevním stroji. Mezi námi prý vládne relativně přísný řád, všichni na sebe navzájem dohlížíme a jsme zvyklí se vzájemně kárat. Pokud nemáte sílu, stává se z vás tak trochu méněcenný člověk (tato poslední slova jsou ovšem dána do úst jednomu členu z CB, se kterým je též veden rozhovor). Mezi námi prý nenajdete mystiku ani sofistikovaná pravidla proč věřit. Důležité je, že v církvi najdete možnost seberealizace a spolu s ostatními potom dodržujete leckdy nesmyslná pravidla. Kopírujeme prý model amerických církví, které přišly na to, že je třeba křesťanství spojit se zábavou – tak obstojí i v konzumem přesycené společnosti. Vrcholem článku je zjednodušené tvrzení, že tento model křesťanství přinesli do Čech a na Moravu američtí misionáři na začátku 20. století. Dál nebudu článek popisovat – přečtěte si ho sami.
Když jsem článek četl, bylo mi z něj občas smutno. Tedy především z jeho druhé části. Autor vytrhává některé výroky z kontextu, k popisu poměrně složitého fenoménu vychází s jediné knihy od G. Davieové a z několika paušalizujících výpovědí jednoho člena CB. Je zvláštní, že z tak malého vzorku lze napsat článek. Jenže časopis se musí prodat a proto zřejmě musí alespoň někdy jet na hranici populismu (jakkoli se mi Respekt líbí a obdivuji odvahu jeho redakce jít do některých kauz). Přiznám se k jedné věci – v šuplíku svého pracovního stolu mám několik výtisků, které jsem fasoval, když jsem pracoval v Rudém Právu jako elektrikář. Uchovávám si je jako památku, v jaké že to absurditě jsem žil. Některé pasáže citovaného článku v Respektu, mi ony stranické anti-církevní brožury silně připomínají. Církev (zde se jedná o malé církve) byla a je opět popisována jako skupina poněkud pomýlených a zpátečnických lidí. Především pak ale nabízí náruč lidem, kteří se neorientují (tedy slabochům). Svými zjednodušenými, jasný směr slibujícími tezemi, jim nabízí východisko. Obávám se, že ten, kdo nabízí zjednodušenou odpověď, je tentokrát autor popisovaného článku.
Implicitně z jeho tezí vyplývá závěr, že kdo se v životě vyzná, ten nikdy církvi na lep nenaletí. Nakonec ale i dotazovaný člen CB dává církvi šanci – prý je mezi námi alespoň možnost diskuse a prostor pro změnu, proto má v církvi smysl zůstat. Jako člen CB jsem si skutečně oddychl – i když patřím mezi „přísné aktivisty“, alespoň jsem ochotný diskutovat.
Tváří v tvář těmto tezím jsem pocítil určitou vděčnost. Za co konkrétně? Že mezi námi jsou slabí a nevýkonní, kteří na žádný okraj nepatří. Díky Bohu za ně! Žijeme z milosti a ne z výkonu. V životě jsou období, kdy jsem rád, že žiju a kdy je pro mě církev tím, co pro kytku skleník. Tak to ale má být. Dále – díky Bohu za ty, kteří mu slouží – pokud tak ovšem konají z pocitu vděčnosti, ne viny. To, že něco konkrétního konám, není známka neurózy, ale potřeby něco z toho, co jsem od Pána Boha přijal, mu dát zpět.
Dále - když píšu tyto řádky, sedím vedle knihovny, která přetéká desítkami knih s tématem apologetiky a křesťanské filozofie. Jedná se o knihy od špičkových myslitelů, kteří učí na universitách, které patří mezi nejlepší na světě. Hovořit o naší víře jako o něčem, co nemá sofistikovaná pravidla proč věřit, znamená primitivní zjednodušení. Zároveň je pravdou, že v Pána Ježíše lze uvěřit i bez četby těchto moudrých knih. Právě v tom je kouzlo víry – je jak pro intelektuály, tak pro lidi obyčejné.
Je pravdou, že se řídíme jistými pravidly, jenže je otázkou, zde se jedná o pravidla přísná nebo moudrá. Zřejmě nejdiskutovanější oblastí je otázka sexuální morálky. Otázkou je, co je přísného na tom, když těm, kdo uvěří, říkáme, aby si byli věrní, aby nežili v promiskuitě atd. Děsivé následky sexuální volnosti vidíme všude kolem sebe a osobně mi přijde moudré – ne přísné - lidem říkat, jednejte jinak, moudře. Navíc je pomocí, když některé rady mohu postavit nejen na své moudrosti, ale na Bibli – tedy Božím slovu. Na tom ale není nic špatného.
Dále si nemyslím, že lidem nabízíme zábavu. Od toho je zábavní průmysl, kterému nelze konkurovat a to nejen proto, že „ví jak na lidi“, ale i proto, že lidem nabízí to, co chtějí vidět a slyšet. Evangelium ale není hlazením po srsti. To co zvěstujeme, je nejen zvěst o naději a smyslu, ale i o tom, že člověk zhřešil a že je vzdálený od Boha. Na tom nic zábavného není. Tím, že organizujeme kempy, mateřská centra, volnočasové aktivity atd. se stáváme součástí společnosti, které chceme být užiteční. Ani na tom není nic prvoplánovitě zábavného. Je pravda, že při těchto akcích hovoříme o Pánu Bohu, zároveň ale pokud jiné akce organizují jiné skupiny, též hovoří o svých hodnotách a důrazech. Snažíme se, aby to co děláme, bylo kvalitní, ale o to se snažily generace křesťanů i před námi, na tom není nic amerického. Prostě zde platí, že Bohu chceme dát to nejlepší.
Nakonec ještě jedna věc – autor hovoří o jakémsi tajemném prozření, kterému prostě musíme věřit a které souvisí s tím, mít Boha na prvním místě. Myslím, že některé velmi osobní prožitky se popisují velmi těžko. Například nedokážu popsat, jak se projevovalo to, že jsem se zamiloval, nedokážu popsat, proč se raduji z vítězství hokejistů, nedokážu popsat více oblastí, které jsem prožil. Popisovat je fyzicky, je hodně těžké a zavádějící, navíc ne vše lze převézt na materii. To ale prožitek nijak nedegraduje ani nerelativizuje.
Respekt stejně jako jiné časopisy mají v popisování křesťanství snadnou úlohu. Popisují menšinovou skupinu, která je navíc obestřena mnoha nepravdami a mýty, navíc kterou většinová společnost nemá ráda. Do těchto skupin se dobře kope. Jak to změnit? Asi především tím, že lidé si s námi a našimi sbory udělají vlastní zkušenost, která bude přece jen poněkud jiná, než o které se lze dočíst.

Žádné komentáře: