15 září, 2017

Chvála chaosu v církvi


Vzpomínám si na dny, kdy v naší rodině vládl (díky mé ženě) alespoň trochu pořádek. Ten vydržel do dne, kdy jsme si domů přinesli první dítě. Od té doby v naší rodině již 16 let vládne ne snad totální chaos, ale ani pořádek. Asi nemusím vysvětlovat proč… Pokud máte rádi pořádek, nepořizujte si děti (a to my máme jen dvě a ještě zdravé). Nebudu se rozepisovat o rozbitých vázách, počmáraných zdech, problémech ve škole, nemocech, hledání smyslu života atd. To znáte a mnohdy mnohem lépe než já.

  Velmi podobné je to ve sboru. Jestli chcete ve sboru alespoň relativní klid, uzavřete ho novým lidem!!! Sice o strašně moc přicházíte, ale budete mít klid! Noví lidé totiž přináší nepříjemné otázky, nectí naše tradice, pronikají do našich uzavřených komunit a narušují je, místo aby se kazatel věnoval dlouhodobým členům, strhávají na sebe jeho pozornost, někdy jsou jejich děti nevychované a kazí naše děti v besídce a dorostu, přes to, že jsou ve sboru jen chvíli, mají velmi rychle stejné slovo jako ti, kdo jsou ve sboru léta, někdy si dovolují kritizovat věci, které jsou prostě nezpochybnitelné, kazatele staví před otázku pro koho kázat – zda pro dlouholeté členy, nebo pro nově příchozí, pokud přijdou do skupinek, narušují jejich vztahovou stabilitu a staví skupinky před otázky, co na nich probírat. Už vůbec nepíšu o tom, že si někdy noví lidé přináší dost těžkou minulost, kterou chtějí s někým otevřít a řešit, jenže to se nedá někde u čaje po bohoslužbách, kde se řeší, co bylo v práci a jaký byl týden a “jak je“. Chce to jít do hloubky, jenže kdo na to má dnes čas? A jak vůbec těmto tonoucím pomoci? Co když se ukáže, že vlastně odpovědi nemáme? A je vůbec možné, aby lidé někdy s těžkou minulostí přišli mezi nás a chtěli od nás odpovědi? Nikoli jen od kazatele, ale i od dalších? Jistě, za Ježíšem chodili, ale my přece nejsme Ježíš!

  Toužíme po nových obrácených lidech, ale takových, kteří budou jako my. Slušní – alespoň na povrchu, respektující naše tradice a formy a pokud možno moc nevyžadující pozornost. Chceme „déšť z nebe“, který by ale s sebou nenanesl spousta bláta. Občas takový déšť spadne, ale častěji nikoli. Déšť většinou přináší i bláto.
  S jistou nadsázkou napsáno – nechceme mezi sebou hříšníky. Proč? Možná jedním z důvodů je, že sbor je pro mnohé z nás druhou rodinou a je to tak dobře. A protože se chceme v rodině cítit dobře, bráníme se z mnoha důvodů před tím, aby do ní pronikali lidé mimo rodinný okruh. Pokud bychom někomu umožnili přístup, pak pod podmínkou, že nejdříve přijme často i nepsané zákony naší sborové rodiny a pak bude přijat. Jenže takto to většinou nefunguje. Připomíná mi to jeden příběh    o jakémsi vyhlášeném hříšníkovi, kterého exkomunikovali z církve. Se svým trápením se nakonec obrátil k Bohu se slovy: Pane, nechtějí mě pustit dovnitř, protože jsem hříšník. Bůh mu na to odpověděl. Prosím tě, co si stěžuješ, mě tam taky nepustili… Asi není třeba vysvětlování.
Otevřít se novým lidem znamená otevřít sbory větší či menší míře chaosu. Zároveň je třeba si přiznat, že tento chaos může docela slušně zatřást tím, o čem jsme si mysleli, že je neotřesitelné. Pokud přijdou noví lidé, budeme muset nově řešit co kázat, jak je integrovat to skupinek, jak zařadit jejich děti do besídky a dorostu, jsou-li mladí, jak vysvětlit jejich někdy proticírkevně naladěným rodičům, kam že to jejich děti přišli, pokud porosteme, postupně budeme řešit problém s prostory, časem se noví lidé dostanou k řízení sboru a „staří mazáci“ to budou muset skousnout, noví lidé velmi rychle poodkryjí některé sborová tabu, budou se někdy modlit poněkud divně – třeba dlouho, příliš familiárně, prostě leccos bude jinak. Tak jako bylo lecco jinak, když se nám narodili děti.
  Tím, co píšu, netvrdím, že vše se v rodině má točit kolem dětí. Stejně tak se nemá vše ve sboru točit kolem nových lidí. Zároveň se ale vše nemůže točit kolem rodičů a jejich zvyků. Je třeba hledat konsenzus a někdy něco vydržet s nadějí, že si vše jednou sedne.
  Pokud jsme jako rodiče neztratili soudnost, pak víme, že dát dětem to nejlepší, automaticky neznamená jistý výsledek v podobě dobře vychovaných jedinců. Stejné platí i v duchovním vývoji a v duchovním doprovázení.  O některé lidi se můžete starat, pomáhat jim, a po několika měsících či letech se ztratí. Možná si pak kladete otázku, zda to mělo smysl. Nevím, zda pro ně, ale pro nás, pro náš sbor to smysl má.
  Proto pokud ve vašem sboru vládne jistý chaos, který tam vnáší noví lidé, berte to jako požehnání. Jakmile zavládne klid, řád a předvídatelnost, něco je špatně. Sice je klid, ale cena, kterou za to platíme, je špatná.

17 srpna, 2017

Tradice a naši démoni


Když se řekne „tradiční sbor“, asi první co se vybaví, je styl hudby, starší věkové složení nedělních bohoslužeb, možná styl kázání… nevím, každý má asociace trochu jiné. Skoro vždy se ale vybaví nějaká vnější forma. „Netradiční sbor“ se v těchto zjednodušujících vzorcích pak vyznačuje mladším složením posluchačů, moderním stylem hudby, používáním současné techniky, možná i větší otevřeností vůči nevěřícímu světu, kterému se podřizuje styl bohoslužeb atd.

Výše naznačené dělení má jeden zcela zásadní problém. Jen málo – pokud vůbec, počítá s našimi démony. Nemyslím tím to, že jsme démonizováni, ale že každý z nás si v sobě i po obrácení neseme sklon k lenosti, sebelítosti, sobectví, lži, narcisismu, nečistotě a mohl bych pokračovat… prostě sklon k hříchu. Tento sklon se nevyhýbá ani lidem v tradičních, ani v netradičních sborech. Po 16 letech co jezdím po církvi, si dovolím tvrdit, že hříchy a pády jsou na obou stranách spektra a že to nezáleží na stylu hudby, kázání, oblékání a nevím na čem ještě. Jak v tradičních tak netradičních sborech (pokud bych vůbec měl toto rozlišení použít), nejdete skvělé křesťany a stejně tak pokrytce. Formy a styl bohoslužeb vám mohou do jisté míry pomoci, ale nemohou vás změnit.

Jednou z charakteristik netradičních sborů evangelikálního střihu je jejich inspirace v církvích především v USA. Jména jako R. Warren, B. Hybels, A. Stanley, T. Keller a další jsou dobře známá i u nás. Na jednu stranu je jen dobře, že hledáme inspiraci u těch, kdo inspirující jsou, zároveň ale, když vidíme statistiky z amerických evangelikálních sborů (jiné neznám, proto nesrovnávám), pak zjišťujeme, že jsou na tom v podstatě jako my a někdy i hůře (např. v počtu rozvodů). Jaký je z toho závěr? Máme se přestat inspirovat? Nikoli! Závěr je, že nové a zajímavé formy nemohou změnit naše srdce a přiblížit nás k Bohu. Mohou nás k Bohu nasměrovat, ale nikoli změnit.

Měl jsem možnost být ve Willow Creek, kde káže B. Hybels, stejně tak v Redeemer Church, kde kázal T. Keller a jedním slovem – paráda. Jenže pár hodin na to opět přišla ta samá pokušení, opět se zjevili ti samí démoni. Jsem si jist, že by se zjevili, i kdybych tam chodil každou neděli. Zjevili se úplně stejně, jako když jsem byl ve sboru, kde sedělo pět lidí a na harmonium hrála jedna skoro slepá sestra stylem „občas trefím akord“. A nebo když jsem pozdvižen na duchu odcházel z bohoslužeb Taize.

Proč to píšu? Nikoli proto, abych shazoval něčí snahu hledat nové formy a nebo snahy po hledání nových forem církve (byl bych sám proti sobě). Mimochodem zde je dobré připomenout, že v Bibli nenajdete, jaká je ideální forma církve. Nic a nebo jen málo se dočtete o délce a stylu kázání, o stylu hudby, o liturgii, o službě dětem, o oznámeních, dokonce i o zřízení církve atd. Jedná se o oblasti kulturní a ty jsou církev od církve jiné. Dočtete se ale o principech, kterými jsou proměna osobnosti, láska, otevřenost, vyznávání hříchů, svědectví světu atd. Třeba dodat, že principy a hlavně jejich naplňování je to, o co v životě křesťana běží. Zároveň se jedná o nesnadnou cestu a je jedno, na jakém jste sboru.

Jak to souvisí s tradičními a netradičními sbory? Tradice vznikala tak, že se v určité době a situaci určitá forma ukázala jako pomoc při uctívání Boha a při svědectví světu. Byla určitou cestou, která ukazovala (v ideálním případě), ke Kristu. Problém nastal, když se z tradice místo cesty stal cíl a když tradice začala dávat větší jistotu, než ten, na koho měla ukazovat.



Pokud v určité době a kontextu styl oblékání pomohl křesťanům, kteří přišli z velmi pokřiveného prostředí vyjádřit, že se chtějí oddělit od světa, jen dobře. Pokud jim jistý druh hudby a třeba zdvižené ruce nebo jiný liturgický postoj pomohl intenzivněji prožívat Boží přítomnost, opět platí – jen dobře. Jenže toto a mnohé další je jen cesta, nikoli cíl. Jen pomůcka, nikoli smysl. Každá pomůcka většinou ztratí svůj význam a je třeba si pokládat otázku, proč to děláme? A někdy je třeba to či ono opustit nebo si význam opět připomenout.

Nakonec ale stále platí, že naši démoni si nás najdou a boj s hříchem se nám nevyhne. A to i když bude ve vašem sboru hrát nejlepší varhaník v republice nebo nejlepší chválící kapela nebo vaše kázání bude doprovázet dokonalá projekce. Stejně jednou opustíte modlitebnu a v pondělí přijdete do práce, doma narazíte na řvoucí miminko, nepohodnete se s partnerem… A pak se ukáže, kdo v nás skutečně vládne.

Zdá se mi, že by možná mohlo existovat ještě jiné dělení na tradiční a netradiční. Tradiční řešení je věci řešit tak, jako svět kolem. Hádat se, prosazovat se, prostě jít s proudem a nechat v sobě působit naše démony. Netradiční pak znamená být blízko Kristu a nechat se jím proměňovat, myslet na druhé, otevírat sbor těm, kdo nevěří a kdo nejsou jako my, kdo nám rozhazují naše sborové pohodlíčko. Je to těžší cesta, protože… je v něčem netradiční. Zároveň je to cesta, která jde za formy, za tradice, za denominace. Jde na dřeň a asi i proto se po ní vydá jen málo lidí a sborů – jak tradičních tak netradičních.

12 srpna, 2017

Pochod hrdosti


Každý rok se mě lidé ptají, co si o tomto pochodu myslím a každý rok se mi moc o této tématice nechce psát, protože vím, jaké budí otázka homosexuality emoce. Jakkoli se zastánci tohoto pochodu snaží mluvit o tom, že jsou tolerantní, jejich reakce na sociálních sítích jsou hodně drsné      a velmi často o nějaké toleranci nemůže být ani řeč. Zároveň tolerantní někdy není ani druhá strana.  Asi nám spolu nějak nejde mluvit...

Problém je možná v tom, co si pod slovem tolerance představujeme. A zde vidím první problém. Slovo tolerance zaměňujeme za souhlas.  Jenže toto je nesprávné pochopení. Tolerantní mohu být jen tehdy, když s něčím nesouhlasím. V Bibli, z které se snažím při formulaci svého světonázoru vycházet, vidím, že praktikovaná homosexualita se míjí Božím plánem. Respektuji, že jsou křesťané, kteří došli při četbě Písma k jiným závěrům a to, o co se snažím, je tolerovat je, jakkoli s jejich závěry nesouhlasím. Stejné pak ale očekávám já od nich. Respektuji, že jsou nekřesťané, kteří na tuto věc mají jiný pohled a nijak mě to nevede k tomu, abych je začal nesnášet. Zároveň ale, to, že mám na tuto oblast konzervativní názor, absolutně neznamená, že jsem „homofob“. Prostě jen nesouhlasím, vidím věc jinak a komunikuji to i ve sboru a církvi, kde působím.

Jako každý kazatel jsem se setkal s lidmi, kteří tuto orientaci mají, kteří s ní zápasí a vím, že to často vůbec nemají snadné (stejně jako tisíce jiných). Přistupuji k nim zcela stejně jako k jiným lidem. S tolerancí a láskou. Moje zkušenost je, že když jsme spolu hovořili a já jsem jim ukazoval některé texty Písma, pak jsme se nikdy nerozcházeli jako nepřátelé. Stejně jako se nerozcházíme s jinými lidmi jako nepřátelé, když tvrdím, že bychom jako věřící lidé spolu neměli mít mimo manželský svazek sex.  

Asi jako mnoho jiných si myslím, že o intimních věcech není třeba veřejně hovořit, natož o nich křičet z alegorických vozů. Stále se mi zná, že cudnost, stud jsou v souvislosti se sexualitou zcela legitimní, správné a že tímto názorem nepatřím do jiného století. O svojí sexualitě mluvit veřejně nechci a ani nebudu. Pokud o ní mám potřebu hovořit a něco v ní řešit, pak si velmi opatrně vybírám, s kým. Prosím, aby mi bylo rozuměno! Netvrdím, že o sexualitě mluvit nemáme, že se jedná o tabu. Jen tvrdím, že je lepší tak konat v osobním rozhovoru, nikoli veřejně. Zároveň si nemyslím, že je správné o tématu homosexuality v církvi mlčet a dělat, jako kdyby neexistovala. To, že se tak dělo a děje, že si s tímto tématem někdy nevíme rady je pravda, stejně tak je ale pravda, že se někdy na církev neprávem hází bahno, jak homosexuálům ubližuje. Není možné v tomto paušalizovat a je třeba napsat, že je to sbor od sboru, pastor od pastora, kněz od kněze jiné. 

Nesouhlasím s tím, že je naše společnost vůči homosexuálům netolerantní. Netolerantní jsou konkrétní lidé, nikoli společnost jako celek. Už jen to, že je zde pochod hrdosti, podpořený starostkou Prahy ukazuje, že velká míra tolerance zde je. Navíc dost agresivně někdy vystupují zástupci homosexuální menšiny a i to je třeba zmínit a nedělat z nich jen nebo především ukřivděnou skupinu. To, že homosexuálním párům nejsou umožněna stejná práva, jako párům heterosexuálním není projev netolerance. Navíc v mnoha zemích Evropy je z mnoha důvodů stále více potlačována klasická rodina a to považuji za velmi nebezpečné a do budoucna pro společnost za devastující.

Co jako církev někdy dlužíme (nejen) homosexuálům je přijetí a láska. Zároveň ale přijetí a láska není souhlas se vším, co druhý koná. Jak jsem ale napsal – s křesťany s jinou orientací se znám, oni znají můj pohled a přesto se máme rádi jako bratři v Kristu…

29 června, 2017

O fundamentalismu a Božím slovu

V posledním blogu http://david-novak.blogspot.cz/2017/06/tri-nebezpecne-nesmysly-biblicky.html jsem se dotkl zřejmě některých citlivých témat. Pro některé může být zklamáním, že „vysoký církevní představitel“, (jak mě někteří titulovali) povede Církev bratrskou k tomu, aby se neuzavírala, ale naopak byla otevřená k jiným křesťanským tradicím, aby si byla vědoma svého částečného porozumění Písmu, aby se nebála v rámci svých pastoračních programů počítat i s některými znalostmi z psychologie a aby v kontextu kontextuální misie využívala i prvek zábavy. Nejedná se o nic nového, protože v podobném duchu pracovali i moji předchůdci a různými způsoby pracují i moji kolegové. Ti mě zároveň učí stát pevně na Písmu. Co je zřejmě pro někoho překvapující, je, že výše popsané, se nevylučuje s pevným zakořeněním v Písmu.

Z diskusí a příspěvků mi čas od času vyskakovalo jedno slovo, jeden směr, který je mi hodně nepříjemný. Oním směrem je fundamentalismus. Zvláště v dnešním rozvolněném světě se jeví fundamentalismus jako lákavá odpověď a jako bezpečný přístav. O co se ale jedná? Začteme se do slov jednoho z největších českých teologů, Jana Hellera. Jeho moudrá slova jsou velmi nadčasová… Zároveň se dívejme pod paradigmatem jeho pohledu na některé odpovědi či výroky různých křesťanských skupin. (Cituji z knihy „Na čem mi záleží“, Vyšehrad 2009)

Co je podle vás křesťanský fundamentalismus?

Fundamentalismus je v mé představě úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský prožitek za normu pro druhého. To je velmi zhoubné, proto je takovému úsilí třeba čelit všude a pořád. Takový člověk totiž tím, co poznal a co mu bylo třeba opravdu z milosti Boží darováno, začne přikazovat těm druhým, po jaké cestě mají jít k Pánu Bohu. Tím se nad nimi zmocňuje vlády. Bývá to provázeno falešnou představou, že pravdu má ten, kdo jí hlásá. Ne! Když hlásáme pravdu, vždycky jí hlásáme nedokonale. A nadto pravda není názor, nýbrž bytost. Vždyť Kristus říká, já jsem pravda (J 14, 6).      A Kristus přece nikdy nemůže být vlastnictvím člověka. Apoštol Pavel říká, že poznáváme jen zčásti. Proto nikdy nejsme pány Božího slova. J. Heller hovořil o tom, že nikdo není pánem Božího slova      a tedy že nikdo nemá konečný výklad. Stejně tak nelze nikoho tlačit k „jedné správné zkušenosti“ s Bohem. Omyl fundamentalistů je v tom, když si myslí, že mají jak správný výklad tak zaškatulkovatelnou zkušenost.

Pochopitelně takto by ti asi nikdo neřekl, ale poznáte to podle toho, že se s druhými nebaví. Proč také? Přece „oni mají ten správný výklad Bible“ a tak na co marnit čas rozhovorem s druhými křesťany, kteří mají jiné poznání než já? Čemu se od nich učit? Poznáte to ale i podle toho, že tlačí na druhé, že jistá zkušenost s Bohem je normativní. Kdo to či ono neprožil, má duchovní problém. Možná si kladete otázku, jakou církev, jaké lidi mám na mysli. Odpověď je, že nebezpečí fundamentalismu hrozí napříč všemi vyznáními a denominacemi.

Další otázka na prof. Hellera se týká Bible: Jak je to ale s Biblí? Je každá čárka a tečka Bohem inspirovaná? Jestliže hlídáme každou tečku a čárku, je to správné, ale slovo Boží není v té tečce          a čárce. Tu hlídáme pouze proto, abychom neměli děravé nádoby. Slovo Boží je teprve v oslovení. Já jsem si v jeden čas vůbec odvykl mluvit o Božím slovu, poněvadž jsem zjistil, že mezi kazateli          a všelijakými písmáky je móda dělat z Božího slova žonglovací balónek a nebo nástroj, kterým toho druhého mohu tlouct po hlavě. Slovo Boží není nic zpředmětnitelného. Slovo Boží je komunikace.    A proto mluvím-li o komunikaci, je tu někdo, kdo odlovuje a někdo, kdo je osloven. Oslovení je něco živého. Slovo Boží mohu zaklínit do hrobu svých představ a ještě ho tam zapečetit a nepouštět ven.

Někdo může být touto odpovědí znervózněn! Nevede to k relativismu, k tomu, že si každý vykládá Bibli, jak chce? Nikoli. Vede to k tomu, že každý je Božím slovem osloven trochu jinak. Tím ale ani chvíli nerezignujeme na práci s Písmem a na to, že některé klíčové pravdy jsou v Písmu zjevené jasně. Jen je třeba vědět, že prostě dost dobře nemáme plnou pravdu a plné poznání Pána Boha,       "že jen "z části poznáváme". S tím by asi každý souhlasil. Hůře se ale poslouchá, že nemáme větší nebo lepší poznání než jiní křesťané. Jistě můžeme a dokonce máme v něčem bratrsky nesouhlasit s jinými sourozenci v Kristu, inspirovat je svým poznáním, nesmíme ale s nimi přestat mluvit, protože „my přece víme“.

Ještě k tomu, co je v Písmu zjeveno jasně. Odpověděl bych slovy G. K. Chestertona, který tvrdí, že podstatné otázky jsou v Kristu zodpovězeny, zatímco nevysvětleny zůstávají jen ty okrajové a nedůležité. Zároveň, píše Chesterton, pro člověka, který Krista nepoznal, mohou být zodpovězeny jen ty nedůležité, avšak nikoli ty podstatné. Podstatné jsou zásluhy Ježíše Krista, odpuštění hříchů, pokání atd. Pokud je pro někoho podstatné v kolika dnech byl stvořen svět, zda musím přijmout křest Duchem, existence očistce, otázka svěcení soboty či neděle, otázky související s vyvolením, forma křtu a nebo dokonce některé formy bohoslužby, pak spolu moc mluvit nelze.

A ještě jednou J. Heller, který dostal následující otázku: Vzpomněl jsem si na jeden výrok profesora Jana Milíče Lochmana, který jednou na semináři Církve bratrské řekl, že každé slovo Bible je nutno podezírat, že je slovem Božím. J. Heller reagoval: To je hezky řečeno, ale já bych to ještě vyostřil.    U každého slova Bible je třeba čekat, že dá-li Pán Bůh ze své milosti, aby Duch svatý začal pracovat, může se nám živým oslovení stát. Možná že bychom místo bezmyšlenkového používání „Boží slovo“ začali používat „Boží oslovení“, ukázal by nám tento posun v terminologii, kde mluvíme o Božím slovu prázdně a kde jím opravu míníme živou formu komunikace mezi Bohem a člověkem.

Pokusím se to ukázat na jednom příkladu. Ve svém životě jsem nesčetněkrát hovořil s nevěřícími či hledajícími o evangeliu. Když mi bylo dvacet, těšil jsem se, že až bud starý a bude mi třeba padesát, tak už budu vědět jak na to a že budu mít nějaký mustr, podle kterého pojedu svoje odpovědi. Mýlil jsem se ve dvou věcech. Jednak v padesáti nejsem starý (to byl ten menší omyl) a jednak že najdu mustr a budu vědět jak na to. Zjistil jsem, že žádný mustr neexistuje, protože zápas o Boží oslovení je neustále nový. Vždy znovu a znovu hledáte slova a přirovnání, jak sdělit evangelium. Proč? Protože posluchači se mění, měníte se i vy a mění se to, jak s vámi Bůh jedná a jak vás, slovy J. Hellera, oslovuje. A to se nedá zaškatulkovat do žádné doktríny ani teologie, jakkoli obojí je velmi potřebné...


23 června, 2017

Tři nebezpečné nesmysly „biblicky věřících křesťanů“

Když někdy slýchávám, že je někdo „biblicky věřící“ musím se ptát, kterému výkladu Bible věří. Prostě není pravda, že věřím jen Bibli. Pokud by tomu tak bylo, místo kázání bychom četli jen Bibli (a nejlépe v původním jazyce, protože i překlad je do jisté míry výkladem). Chti tím napsat, že naše chápání Bible je vždy zabarveno naší kulturou, osobní historií, denominací nebo sborem atd. Dokonce si dovolím tvrdit, že tvrzení, že „my jsme ti jediní bibličtí“, je známkou sektářství. Zároveň je to tvrzení nesmírně pohodlné, protože nám dává pocit, že „my víme“ a ti ostatní jsou mimo. Protože ostatními pohrdám a nebi je prostě neberu, na svoje akce zvu jen a pouze svoje řečníky, čtu svoje knihy kteří nebo které jen potvrzují moji pravdu. Tím se dostávám to tzv. jeskyně ozvěn, kdy něco říkám a vrací se mi jen to, co chci slyšet. Chápu tento přístup u různých sekt, je mi smutno, když se s tímto přístupem setkávám u křesťanů.

Z tvrzení o „jediných biblických křesťanech“ plyne první nesmysl a tím je apriorní odpor k ekumeně. Jak v katolických, tak protestantských kruzích se vyskytují skupiny, pro které ti druzí jsou heretici.   V protestantismu se pak vyskytují bojůvky, které se nekamarádí vůbec s nikým včetně protestantů. Odvolávají se na svůj správný výklad Bible, ale o Bibli v jejich případě jde až na druhém místě. Mnohem více totiž věří ve svůj výklad Bible, ve svojí dokrínu, podle které překrucují Bibli. Dobře je to vidět na výroku Ch. Spurgeona Kalvinismus je evangelium a nic jiného. (Charles Spurgeon, The New Park Street Pulpit, Vol. 1, 1856). Jakkoli Spurgeona mám rád, zde se mýlil. Kalvinismus není evangelium ale jen jeden ze způsobů, jak evangelium vykládat. Často se popisované skupiny točí kolem otázek stvoření (pochopitelně jediný správný výklad je stvoření za šest dní), kolem vyvolení, posledních věcí, žen v církvi a několika dalších oblastí. Jiné výklady než jejich jsou údajně nebiblické a pokud je někdo učí, je otázkou, zda je „biblickým křesťanem“. Častou odpovědí je, že není.

Zvláštní pifku pak tito křesťané mají na katolicismus. Ten je pro ně herezí par excelence (což ale někdy platí i obráceně) Z toho lze implicitně vyvodit, že autoři jako např. J. Zvěřina, O Mádr, T. Špidlík, A. Green, K. Lachmanová,  O. Vácha a další jsou nejen mimo, ale že se jedná o apoštoly lži. Asi není třeba k těmto nesmyslům nic dodávat.

Je správné, když ta která církev zastává učení, které vyčetla v Písmu. Zároveň platí, že poznáváme jen zčásti a kdo si myslí, že poznal cele, je mimo. Nebezpečí těchto lidí je v tom, že některé přitahují svým černobílým viděním světa, Bible a církve. Tím nechci tvrdit, že nemáme porovnávat, hledat správné odpovědi, nesouhlasit spolu, nenazývat herezi herezí, netvrdím, že některé věci v Písmu nejsou černobílé a nebo že máme zastírat, že jsme jiní. Nejsem zastáncem rozbředlého ekumenismu, který zastírá naši jinakost. Máme ale spolu jako věřící mluvit a máme se sjednotit na tom základním, co dělá křesťanství křesťanstvím. Tím je spásné dílo Ježíše Krista.

Druhým nesmyslem, kterého jsem si u „biblicky věřících“ všiml, je odpor k psychologii. V časopise Zápas o duši, který „biblicky věřící“ do určité míry reprezentuje, se můžeme dočíst následující „perlu“ z hlavy jakési studentky vyšší odborné školy: „I věřící člověk se občas dostane do situací, kdy potřebuje pomoc někoho moudřejšího, znalejšího Bible. Má-li k tomu příležitost, může využít biblického poradenství. Biblické neboli noutetické poradenství má za cíl vznešené ideály typu: …láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání. (Gal 5,22-23)  V naší zemi se takové poradenské kurzy pro křesťany již také dělají. Aplikovat sekulární psychologii na lidské problémy se v mnoha případech může zdát mnohem jednodušší, protože rozmazluje lidskou duši. Sekulární psycholog podpoří klienta v jeho názorech, které mu jsou vlastní, aby jako pán svého osudu a kormidelník své duše objevil „pravdu“ ve svém nitru. Biblické poradenství však čerpá pravdu zvnějšku, od Stvořitele, který nejlépe rozumí člověku, neboť jej sám stvořil. Sekulární psychologie nutí člověka vplynout do hlubin svého nitra a hledat problémy“. http://www.reformace.cz/zod/zapas-o-dusi-nebo-psychologie-cislo-118

Nepopírám, že biblické poradenství má u křesťanů svoje nezastupitelné místo, zároveň svoje místo má i sekulární psychologie – pochopitelně je-li dobře prováděná. Nepřál bych milé autorce, aby se dostala do klinických depresí, problémů s rozdvojenou osobností nebo aby její dítě mělo ADHD. Pokud se jí to stane, doporučuji jak rozhovor s duchovním, tak dobrého psychologa – pokud bude mít to štěstí a nějaký v jejím okolí bude. Neuvěřitelné tvrzení ohledně psychických nemocí přináší známý kazatele A. Barkóci, který všechny psychické nemoci přisuzuje démonům https://www.youtube.com/watch?v=iRInet0sWHk Tvrdí, že až bude „rozseta Kristova sůl na Slovensku, nebude Slovensko nemocné psychicky“. Ano bylo by to krásné, kdyby se psychické nemoci vyhýbaly znovuzrozeným křesťanům. Jenže se nevyhýbají ani jim, protože i oni jsou součástí padlého světa a k tomu, aby vás schvátila psychická nemoc, nemusíte nutně hřešit a už vůbec do vás nemusel vstoupit démon. Jistě je třeba vědět o limitech psychologie, je třeba vědět, že křesťanství jde nejen k pojmenování problému, ale i k vyznání hříchů, je jasné, že křesťanství a psychologie není jedno a to samé, ale to nijak psychologii nedegraduje. Jen jí to dává meze, o kterých ale řada psychologů dobře ví.

Třetím nesmyslem, který „biblicky věřící“ často opakují, je tvrzení, že současná církev je v krizi díky tomu, že z křesťanství se stala zábava. Často je pak poukazováno na rostoucí církve a je vytahována jejich snaha oslovit současného člověka a to způsoby, které se lidem ve světě líbí. Pravdou je, že biblicky věřící alespoň v naší zemi skutečně nerostou, ale zajisté to není tím, že by kázali „pravé evangelium a pokání“, které lidi spíše varuje a proto se lidé skrze ně neobrací. Církve nebo sbory, které alespoň v ČR dlouhodobě rostou, rostou nikoli kvůli nějakému populismu, ale velmi dobré snaze kontextualizovat evangelium. Soudím tak alespoň podle CB, ze které jsem a pár dalších společenství, které znám. Žádný z rostoucích sborů se na vlně populismu neveze. Není třeba              v každém kázání hned mluvit o pokání, protože tak nečinil ani Ježíš, ani Pavel. Tím ale netvrdím, že o pokání nemáme mluvit nikdy. Není známkou populismu, když se lidé při kázání zasmějí. Ten, kdo nesnáší humor, totiž není Bůh, ale ďábel. Je zcela správné, když při bohoslužbách dokážeme skrze chvály nebo hudbu (říkejte tomu, jak chcete) nebo skrze sakrální architekturu dotknout emocí. Je jen dobře, když je prostředí církve nastaveno tak, aby se v něm nevěřící cítili dobře. Ještě jeden citát ze Zápasu o duši. „Jen během několika málo let se „zábava“ stala uznávanou zbraní našeho boje a rozvinula se v misii. V tomto ohledu se neustále „klesalo“. Od „hlasitého promlouvání“, jak ho činili puritáni, Církev postupně utlumovala své svědectví, pak přimhouřila oči před lehkovážnostmi doby    a omluvila je. Potom je začala tolerovat na svém území a nyní je přijala a poskytla jim domov ve jménu „zasažení davů a získání pozornosti lidí“. Ďáblovi se sotva kdy podařilo něco chytřejšího než to, že našeptal Kristově církvi, že součástí její misie je poskytovat zábavu lidem s výhledem, že je získá do svých řad.“ http://www.reformace.cz/reformace-c-31/dablova-misie-prostrednictvim-zabavy Misionální církev je církví nízkoprahovou a je jen dobře, když i skrze zábavu do ní přichází lidé, kteří by jinak nikdy nepřišli. Nevím, co Ježíš dělal na svatbě, ale zřejmě se tam bavil a jako bonus udělal víno! Jenže zábava a víno nebyl cíl. A stejné je to se zábavou v církvi. V našem sboru mnoho lidí přišlo do církve skrze zábavu, které se říká sport… a jiní skrze hudbu. Až potom se setkali s Kristem. Že by se jednalo o duchovně nedozrálé jedince? Co když platí, že lze plakat jak kvůli smíchu tak kvůli pokání? Že se to nevylučuje?

Závěrem lze jen napsat, abyste se nenechali výše zmíněnými třemi důrazy zviklat. Jsou zcestné. Jak ekumena, tak psychologie, tak zábava spojená s evangelizací mají svoje místo i v životě křesťana       a církve. Všechny tři oblasti mají svoje nepochybné limity, ale jen proto je není třeba zatracovat.

14 června, 2017

Pastorská služba ve statistikách z USA a jak by to bylo v ČR?


             90% pastorů tvrdí, že pracuje 55 – 75 hodin týdně
             80% si myslí, že jejich služba negativně ovlivnila jejich rodinu. Mnoho dětí pastorů přestalo   chodit do církve kvůli tomu, co zažili ve vztahu mezi jejich rodiči a sborem  

             75% pastorů tvrdí, že alespoň jednou ve svém životě zažili zásadní krizi ve své službě    spojenou se stresem

10 června, 2017

Kazatel - staršovstvo, chemická rovnice

Jedna z výborných tradic církve je tradice kolektivního vedení sboru. V tradici CB ale i jiných denominací se pak jedná o vedení skrze staršovstvo a kazatele. Asi není třeba rozebírat proč je lepší, když sbor nevede jen jeden „osvícený“ člověk, zároveň vše dobré v sobě nese rizika. A to platí i o práci ve staršovstvu. Já sám jsem kazatelem na sboru jen asi šest let, tudíž moc zkušeností se s vedením staršovstva z pozice kazatele nemám. Jako starší mám zkušeností více – asi 17 let. Zároveň jsem vizitoval zhruba 25 sborů a na všech jsem se staršími hovořil a ptal se na jejich způsob práce. Mohl jsem tedy nejen vidět, ale i zažít službu kazatele, staršího i (snad) nestranného pozorovatele. Nebudu tento článek psát jako kazatel, ale jako dlouholetý starší – byť jím teď už nejsem. Co jsem tedy jako starší ocenil? Co mě zastavilo? S čím jsem se vyrovnával?

30 května, 2017

Má mít sbor, církev vizi?

Vize je pro církev slovo kontroverzní. Na někoho působí jako červený hadr na býka, protože přece „bez vize se nikam nepohneme“, druzí vizi pro sbor nepotřebují. Jedni argumentují tím, že cpát vizi do sboru je snaha propašovat management do církve, jiní argumentují tím, že vizi nepotřebujeme, protože základní obrysy vize pro církev jsou popsány v Písmu a není k tomu co dodat. Všichni víme, že máme kázat evangelium, pomáhat potřebným, vychovávat učedníky a modlit se (a asi bychom našli i další věci). Dávat si tyto výzvy, byť jinými slovy vyjádřené, do vize sboru, je snad efektivní, ale zbytečné.

14 května, 2017

Ježíšova modlitba za nás: Paradoxy Velekněžské modlitby


Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. J 17, 11 - 15

Možná jste sami zažili, nebo slyšeli následující příběhy. Nasloucháte rodičům, kteří řeší problémy svých malých dětí, které někdo odstrčil na pískovišti, jenže vy řešíte, že vaše ratolest před svatbou s někým spí. Nasloucháte, jak někdo řeší problémy, jakou pro svoje dítě vybrat střední nebo vysokou školu, jenže vaše dítě končí základku se čtyřkami a nemůže se dostat ani na střední. Nebo po dvaceti letech výchovy ve vaší křesťanské rodině vám vaše již pokřtěné dítě oznámí, že s Bohem už nechce mít nic společného. Nechápete, kde jste udělali chybu, nechápete, proč se to stalo zrovna vám, když jiní lidé se sboru vždy dávali přednost chalupě a závodnímu sportu svých dětí, sbor pro ně byl tím posledním, co řešili, a přesto se jejich děti na rozdíl od těch vašich následují Krista. Nechápete, nevidíte v tom všem logiku a cítíte vinu. Nebo jednoho dne na adresu svých dětí slyšíte diagnózu „nemoc vašeho dítěte je neléčitelná“. V těchto a mnoha dalších příkladech se zračí hluboká bezmoc. Už svým dětem nemůžete pomoci. Už je neochráníte jako kdysi na pískovišti nebo když doslali rýmu. Nechci vzbuzovat pochmurnou náladu. Jen chci ukázat na následující, co mi vrtá hlavou, když čtu následující dvě záhadné věty z Velekněžské modlitby:

08 května, 2017

Změny ve sborech?! Kde brát inspiraci? V Bibli? Ve světě? Na co narážíme?

                                                                                                                                                                      
To, že článek „Tahle církev není pro starý“, někoho vytočí, jsem čekal. To, že vyvolá takovou vlnu diskusí, souhlasných a nesouhlasných reakcí jsem nečekal. Nečekal jsem ani to, že se za pár dní článek stane druhým nejčtenějším blogem, který jsem kdy psal (nejčtenější je recenze knihy Chatrč). Jak kritici tak ti, kterým se článek líbil, se shodnou minimálně na jedné věci – článek otevřel bolestivé téma starých, slabých a nemocných v církvi. Téma, které se v něm otevřelo, tnulo do oblastí, které mnozí prostě prožívají a trápí je. Pokud jste četli pozorně, tak část článku se snažila vnímat sbor optikou starého člověka. Nešlo o kritiku chval, ani nových forem církve, ani změn. Nakonec pokud jen trochu něco víte o sboru, kde jsem kazatelem a o mojí mnohaleté službě mládeži, pak mi lze těžko vyčítat, že bych nebyl otevřený novým věcem. Pokusil jsem se pouze popsat, jak některé změny může vnímat starý člověk, který jednak vyrůstal v hodně jiné době a jednak má jisté fyzické indispozice, které více či méně zasahují do jeho vnímání reality. Závěr pak není „udělejme církev pro starý“, ale ani „udělejme církev pro mladý“. Je-li církev přirovnávána k tělu, pak platí, udělejme ji pro všechny údy, tedy i zdravé i trpící nebo v kontextu našeho přemýšlení pro všechny generace.