23 března, 2017

Média, válka o naší mysl a dezinforační kampaň

Vyrůstal jsem polovinu života ve světě propagandy, která se šířila především z tehdejšího SSSR (Sovětského svazu). Na kdejakém kopci byl plakát vybízející, aby se dělníci a rolníci spojili a zaslibující, že ze SSSR bychom rádi zůstali navěky. Nějak jsme si tehdy zvykli, že režim lže, zároveň toto jen málokdo vyřkl nahlas. Postupně se k nám ale začala dostávat západní demokracie, která se projevovala mj. tím, že se dala nahlas říkat beztrestně pravda. Vzpomínám si, jako kdyby to bylo včera, jak zhruba měsíc po listopadové revoluci přijel na Václavské náměstí náklaďák s plnou korbou Solženicinova Souostroví Gulag. Tehdy se jednalo o dvě knížky, které stály 150 Kč, což nebylo úplně málo. Lidé se ale o to skoro prali. Chtěli jsme si přečíst do té doby zakázanou pravdu o represích v Rusku. Zároveň jsme se opájeli pocitem, že nás nikdo za koupi této knihy nebude uzurpovat. Tehdy bych nevěřil, kdyby mi někdo řekl, že po 25 letech budou ve vládě komunisté zpochybňující vraždu M. Horákové, že mluvčím prezidenta bude bývalý redaktor komunistických novin a že nemalá část České společnosti ale i politické reprezentace bude koketovat s bývalým důstojníkem KGB – současným ruským prezidentem. Už nad námi nevládnou výzvy, aby se dělníci a rolníci spojili, slova o „věčných časech“ najdeme spíše ve Zjevení než na rudých plakátech, ale něco se pokazilo. Dostáváme se do vlivu podobné, zároveň ale mnohem rafinovanější desinformační kampaně, která má svoje zdroje na sociálních sítích a různých pochybných webech.

Bývalý redaktor Týdeníku Respekt M. Šimečka přirovnává současnou dezinformační kampaň k „vynálezu“, který se zrodil v Německu dávno před Hitlerem – tzv. lžitisku (Lügenpresse). Hitler z něj pak udělal nástroj hromadného ničení pravdy a demokracie. Zdroje této kampaně namířené především proti zemím EU vidí autor v Putinově Rusku, které si v uvnitř EU buduje tzv. trojské koně, přes které si může snadněji prosazovat svoje zájmy a např. ovlivňovat volby aby se k moci dostali politici přiklonění k Rusku (Respekt, mimořádné vydání, březen 2017, s. 9)

Citovaný autor si všímá souvislosti mezi současnými populisty, fašisty a nacionalisty. Onou souvislostí je nenávist vůči novinářům. Nazývají je nepřátelé lidu (Trump), zkorumpovanou pakáží (Babiš), špinavými prostitutkami (Fico). Současný prezident Zeman pak zná dokonce dva druhy novinářů. Tou první skupinou jsou normalizační komunistická práčata. Tento typ pokládá za novinářské prostitutky a hluboce jimi pohrdá. A pak je druhý typ novinářů. A to nejsou jen hlupáci, to jsou sebevědomí hlupáci, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu. Ať vezmete kohokoli z citovaných, ale i další, pak se jedná vždy o lidi usvědčené novináři ze lži. Místo aby díky těmto obviněním - pokud se prokáží, rezignovali, přechází do protiútoku a napadají svobodný tisk. Jde o to, že právě svobodných médií se populisté bojí. Nejdříve se díky nim dostanou k moci a pak je zlikvidují. Otázkou je, zda svobodná média tento útok v době nedaleko budoucí přežijí. Pokud nikoli, pak padne jeden ze základů demokracie, což by nepochybně mnohým vůbec nevadilo. Jak říkají „zase by tu byl pořádek“.  Zmizela by zkorumpovaná pakáž (jak tvrdí Babiš), špinavé prostitutky (jak tvrdí Fico) nebo normalizační komunistická práčata (Zeman)

Smutné pro mě je, že těmto trendům podléhá i řada křesťanů. Proč? Jedním z důvodů je všeobecně sdílená averze vůči EU. Ano, v EU je leccos nedobrého a Evropa, stejně jako celý svět má mnoho problémů. O tom bylo napsáno mnoho stran. Křesťané zcela správně nesouhlasí s mnoha etickými věcmi, které EU komunikuje a se kterými přichází. Zároveň je Evropa stále jedním z míst na světě, kde je svoboda slova, tisku, kde stále ještě existují demokratické volby a politická soutěž, kterou u nás např. nezlikvidovala ani smutně proslulá opoziční smlouva. Stále jsme na kontinentě a v zemi, kde ti, kdo se proti některým zákonům postaví, nekončí ve vězení. Jak známo, toto absolutně není něčím samozřejmým. Ano, děje se zde mnoho nepravosti, ale stále nejsme v Rusku, kde se likvidují novináři a neexistuje opozice, ani v Číně, ani v jiných polo - totalitních režimech. To, že se někteří touží od těchto zemí inspirovat, co se politiky týká, je dost hrozné. Tyto a další podobné země pro Evropu nemohou, co se politiky týká, být inspirací. Např. se podíváme na vztah Ruska k západní civilizaci, potom Rusko nebylo vystaveno určujícím historickým fenoménům západní civilizace: Římskému katolicismu a reformaci, feudalismu, renesanci, expanzi do zámoří a kolonizaci, osvícenství a vzniku národních států. V Ruské zkušenosti téměř zcela chybí tyto rysy západní civilizace: Odluka církve od státu, vláda zákona, společenský pluralismus, zastupitelské orgány a individualismus. (Huntington S., Střet civilizací) Rusko nemá zkušenosti s demokracií.
Ano, lidé mnozí lidé jsou s Evropou nespokojení, jenže alternativa není její rozklad ani inspirace Ruskem nebo Čínou, tedy velmocemi, pod jejichž křídla nás vede současná hlava státu.

Je házením hrachu na zeď psát, že jedním z obrovských posunů v komunikaci je vliv sociálních sítí. Pokud si např. chcete udělat představu o současné politické situaci a hlavně o jistých souvislostech, pak vám nestačí tu a tam nějaká zpráva, ale musíte si přečíst pár erudovaných komentářů. Nemusíte s nimi souhlasit, můžete s jejich autory diskutovat, ale nějak je musíte brát v potaz a to chce čas a přemýšlení.

Nebo si můžete udělat „představu“ díky sdělení na Twitteru od jednoho bývalého studenta, který ani nebyl schopen dokončit jedno z pražských gymnázií, pak po absolvování soukromého gymplu (státní nedodělal) nedodělal VŠ aby se pak se stal dopisovatelem komunistických Haló novin a posléze redaktorem Blesku. Asi nemusím dodávat, komu nyní dělá mluvčího… Problém je, že výkřiky onoho zoufalce, který se nikoli díky svým schopnostem stal známým, mají pro mnohé stejnou nebo dokonce větší váhu než desítky vynikajících komentářů. Chce se napsat štěk jako kniha, popěvek jede, jede, mašinka jako Libuše. Rozdíl je v tom, že štěk a jede, jede mašinka, je pro mnohé srozumitelnější. Otázka je, jak se proti tomuto primitivismu bránit.

Nemám řešení a chci se vyhýbat frázím. Zároveň ale vidím, že by to měli být křesťané, kteří přichází s alternativou a nadějí. Kteří neskočí na lep kdekterému ideologovi a hoaxu. Kteří se nestanou šiřiteli falešných zpráv. Kteří dokáží přinášet do svého okolí alternativu některým scestným návrhům Bruselu. Alternativa ale není směrem východ…

Výkonný ředitel Střediska bezpečnostního a strategického výzkumu lotyšské Národní akademie obrany J. Berzinš, napsal: Ruský pohled na vedení moderní války je založen na tvrzení, že hlavním bojovým prostorem je mysl. Myslím, že Berzinš má pravdu. Boj se vede o naší mysl. Kdo ovládne mysl, ovládne člověka a v posledku národ. Kde zavládne chaos, tam je snadnější cesta k ovládnutí mysli lidí. A pokud lidé propadnou anti – západní hysterii, pak se máme na co těšit. A přesně o to mnohým jde.


Článek je inspirován mj. mimořádným vydání Respektu na téma Dezinformace. Vřele ho všem doporučuji k přečtení! https://www.respekt.cz/special/2017/dezinformace

17 března, 2017

Sport, víra a další souvislosti

Když zavzpomínáme na největší setkání lidu od sametové revoluce, potom zřejmě dojdeme k naplněné letenské pláni pár dní po pádu komunismu a potom již jen vítání fotbalistů (po návratu z Eura v Německu) a hokejistů (po návratech z vítězných mistrovství světa). Zcela ojedinělá kapitola je potom návrat hokejistů z Nagana.
Podobné sportovní šílení se ale zdaleka neděje jen u nás. Když pozoruji popisovaný  fenomén, potom se nutně musím ptát, proč je zrovna sport tak sledovaný? Proč se již dávno nejedná pouze o sport? Co dokáže milióny lidí při sledování sportu téměř hypnotizovat? Proč zástupy nevítají jiné lidi, kteří něco dokázali a kteří proslavili svoji vlast v zahraničí?

Sport jako náboženství
Pokud se podrobněji podíváme na sport, potom zjistíme, že mezi sportem a náboženstvím, je mnoho podobností.
Každý sport, stejně jako náboženství, má pevně stanovená pravidla, kdy se očekává, že je účastníci budou dodržovat.  Ten, kdo je nedodržuje, je potrestán. Navíc každý divák i hráč je velmi háklivý na to, když jeho tým prohraje nespravedlivě. Jako by nám sport dával možnost nahlédnout do jakéhosi ideálního světa – náboženskou terminologií světa bez hříchu – kde se musí dodržovat určitá daná, pokud možno pevná pravidla. Sport v nás probouzí skrytou touhu po spravedlnosti, která když není dostupná v dennodenním životě, je dostupná (v ideálním případě) alespoň ve sportu.
Ve sportu, stejně jako v náboženství, nad pravidly bdí jakási oddělená osoba, rozhodčí resp. kněz, která nejen nedopustí, aby si účastníci dělali, co chtějí, ale která má navíc pravomoc ty, kteří pravidla přestoupí, sankcionovat, udělovat tresty.
Ve sportu stejně jako v náboženství, existuje princip zástupnosti. Všimněme si, že o národní reprezentaci se hovoří jako „o nás“, i když nikdo z nás nereprezentuje. Nicméně reprezentanti nás zastupují, proto jsme to „my“. Stejně tak v mnoha náboženstvích kněz, šaman, zastupuje lid.
Každý klub, stejně jako každé náboženství, má určité symboly, které ho charakterizují, popř. charakterizují nějakou významnou událost jeho historie.
Sport má jasně vymezený prostor, kde se „rituál“ hry odehrává. Je jedno, zda se jedná o šachy nebo fotbalové hřiště. Vždy je to vymezený prostor. Stejně tak v náboženství se mnoho rituálů odehrává pouze ve vymezeném prostoru, který je často posvátný. Mimo tento prostor si můžeme dělat co chceme, v posvátném prostoru ale platí specifická pravidla.
Většina sportů je vymezena časem, po jehož uplynutí se opět jde „normálně žít“. V náboženství hovoříme o posvátných časech, vymezených pro náboženské úkony, které jsou stejně jako ve hře přesně vymezeny.
Mám za to, že výše popsané je jednou z odpovědí, proč je sport tak populární. Vycházím z toho, že člověk je náboženská bytost. Sport do jisté míry tuto náboženskou potřebu naplňuje.

Sport jako způsob trávení volného času
Na začátku XXI. století jsme svědky fenoménu, který v minulosti znaly jen privilegované vrstvy obyvatelstva. Oním fenoménem je relativně dost volného času, který můžeme věnovat výhradně sobě a své zábavě. Většina Čechů nemusí 16 hodin denně bojovat o holou existenci a určitou část týdne se může různými způsoby bavit. A právě sport ať aktivně provozovaný nebo jeho sledování, je potom jedním ze způsobů bavení se nebo chcete-li trávení volného času.  Pokud se díváme na zábavu a trávení volného času, potom jeden extrém je žít podle hesla žijeme, abychom se bavili, druhý potom naprosté odmítnutí zábavy (např. některé proudy v pietismu). Mám za to, že správná otázka není zda se bavit či ne, ale  jak se bavit smysluplně resp. jak trávit volný čas. Osobně mohu říci, že sport považuji za dobrý způsob zábavy a to nejen pro mladé lidi. Asi nejen já vím o mnoha způsobech trávení volného času, které jsou horší. Jedním z důvodů proč považuji sport za dobrý způsob zábavy je, že nás sport učí vlastnostem, které uplatníme v běžném životě. Ve sportu si tyto vlastnosti lze vyzkoušet nanečisto. Co například? Schopnost prohrát, disciplínu, mnohé sporty nás učí spolupracovat, schopnost zapřít se, schopnost jít dlouhodobě za určitým cílem, schopnost snést bolest atd. Navíc sport může v dobrém slova smyslu posilovat sebedůvěru. Pochopitelně jsou zde i možná negativa jakými jsou přehnaná soutěživost, někdy agresivita, přílišné soustředění na sebe a svůj výkon atd. Jenže každá lidská činnost v sobě nese jistá rizika. Osobně mohu říci tolik, že po některých kláních v nejrůznějších sportech jsem odcházel hluboce skleslý – ne z prohry, ale především ze sebe resp. ze svého charakteru.

Sport jako hra
Je třeba zmínit ještě jeden aspekt, který se často namítá při diskusi o sportu. Jedná se o argument neužitečnosti. Jinými slovy pokud vyhraji první ligu ve fotbale, nebo v jakémkoli jiném sportu, potom asi největší efekt je, že jsem sobě a několika dalším udělal radost. Většinou jsem ale nikomu nepomohl. To samo o sobě ale sport nedegraduje. Spíše ho vymezuje do prostoru zábavy a hry. Nizozemský kulturní antropolog Johan Huizinga ve svém stěžejním díle Homo ludens (1938) hru definuje takto: „Hra je svobodné jednání či zaměstnání, které v rámci určitého jasně vymezeného času a prostoru, které se koná podle svobodně přijatých, ale přitom bezpodmínečně závazných pravidel, má svůj cíl samo v sobě a nese sebou pocit napětí a radosti a zároveň vědomí odlišnosti od všedního života.“ Tentýž autor potom píše, že „hry a soutěže jsou universálním jevem, přítomným v každé kultuře.“
Prvotním smyslem zábavy není nezbytně užitečnost jako je tomu u práce, ale možnost relaxovat, vyzkoušet si svoje schopnosti atd. Jiná věc je, že se i ze zábavy stala práce a že nejlépe placení lidé planety jsou baviči. Nicméně to je na jinou studii. Zde bych jen dodal, že je třeba si uvědomit, že sport, jakkoli se jedná o důležitý společenský fenomén, je jen sport.

Sport a tělo v antice a v Písmu
O sportu se v Bibli dočteme nepřímo. Pavel používá sportu jako ilustrací k určitým duchovním principům např. v Gal. 2:2 a 5:7, Fil. 2:16 a 3:14, 2 Tim. 2:5 a 4:7, Žid. 12:1. Z Pavlových sportovních ilustrací je jasné, že závodění nebylo pro Pavla synonymem bezbožnosti. Přemýšlíme-li nad sportem z pohledu Písma, je třeba se na problém podívat z širšího pohledu. Protože sport se týká především lidského těla, podívejme se, jak se Bible dívá na tělo. Když srovnáme biblický postoj k lidskému tělu s antikou, potom si lze všimnout zvláštního protikladu. Antika přichází s pojmem kalokagathie, tedy to, co je dokonale krásné a dobré. Dokonalý člověk musí podle této koncepce být vybaven jak ctnostmi jakými jsou např. odvaha či uměřenost, tak fyzickou krásou. Jedná se tedy o spojení krásy ducha a těla. Důsledkem ztotožnění tělesné krásy a atických ideálů byla glorifikace aktu, který byl nejen v židovstvím, ale např. i v egyptském a babylónském umění považován za urážlivý.  Fascinace tělesnou krásou je dobře vidět na propracovanosti mnohých antických soch. Na druhou stranu to jsou antičtí filozofové, kteří dávají hmotě nižší cenu, než duchu či rozumu. Známé je např. řecké přísloví soma – sema, tedy tělo hrobem.
Nic podobného v Bibli nečteme. Starý zákon na rozdíl od řecké filozofie neklade důraz na tělo, jako striktní protiklad ducha a duše. Naopak když Bůh stvoří hmotu, ale i člověka, prohlásí to za dobré. Navíc člověk je z prachu země – tedy z pohledu antiky, z nečisté hmoty. Novozákonní použití termínu tělo se přidržuje hebrejského významu, a vyhýbá se tak řecké filozofii, která má tendenci vnímat tělo jako něco pokleslého, protože se jedná o vězení duše či rozumu. Zajímavé je připomenout i Pavlovo přirovnání církve k tělu. Možná bychom čekali, že si Pavel vybere duchovnější přirovnání…
Postupně se do církve začali dostávat různé hereze, a církev jejich vlivem do sebe absorbuje především novoplatónskou filozofii. Právě pod vlivem novoplatonismu a řecké filozofie vůbec, si podstatná část ranné církve postupně neví rady s tím, že Bůh na sebe bere nečisté lidské tělo. Stále více má církev v prvních staletích tendenci vnímat tělo jako něco negativního. Toto se potom táhne až do středověku, který se především ve výtvarných projevech až do počátku 14. století vyhýbá naturalistickému ztvárňování člověka a přírody.
Mám za to, že zde je vidět první stopa. Sport totiž pracuje s tělem, které v Písmu není, na rozdíl od některých heretických směrů pronikajících do ranné církve, snižováno jako cosi méněcenného, jako nutný přívažek duše. Pochopitelně může se stát nástrojem hříchu, nicméně toto nic nevypovídá o jeho méněcennosti. V posledních letech se stále více hovoří o tzv. psychosomatické jednotě, tedy propojenosti těla a ducha. Přesně tímto způsobem vnímá tělo a ducha Písmo - jako jednotu. O psychosomatické jednotě se často hovoří, když se poukazuje  na propojenost tělesných a psychických problémů. Vaše psychika může ovlivnit fungování vašeho těla a pochopitelně i naopak. Sport je jedním ze způsobů (ne jediným), jak získat vládu nad svým tělem a tím se dostat i do duševní pohody. Občas bych některým duchovním lidem spolu s modlitbou za odstranění bolesti zad doporučil omezit se v jídle a párkrát týdně trochu zaposilovat. Možná by po pár týdnech z jejich úst vyšla modlitba díků za to, že Pán Bůh stvořil určité svalové partie, které obepínají páteř. Když tyto svaly drží, záda bolí méně nebo vůbec. Jenže aby svaly držely, je třeba jim pomoci skrze cvičení. Jinými slovy – tělo je dobré a zároveň je třeba o něj pečovat. Třeba i proto, že nikde v Písmu není nijak snižováno.

Závodní sport a víra
"Věřím, že Bůh mně stvořil s určitým záměrem – jít do Číny. Ale Bůh mi též dal rychlé nohy. Když běžím tak vnímám, že se Bůh raduje. Kdybych vzdal, opovrhnul bych Božím darem…Zvítězit, pro mne znamená vzdát mu čest“. Tato slova jsou z filmu Chariots of Fire (Ohnivé vozy) a jsou vyřčena Ericem Liddellem, vynikajícím atletem a zároveň velkým křesťanem. Jedná se o rozhovor mezi ním a jeho sestrou, která ho prosí, aby splnil svoje poslání jít jako misionář do Číny. Liddell se rozhodl naplnit toto velké poslání, ale před tím se rozhoduje splnit ještě jedno poslání, které vnímá jako svoji povinnost. Běžet na Olympijských hrách v Paříži pro Boží slávu. Tento film nám ukazuje určitý přístup k závodnímu sportu. Liddell porozuměl, že existují důležitější oblasti než sport, nicméně zároveň poznal, že jeho sportovní schopnosti jsou darem od Boha, které nechce zakopat. Jeho hluboká víra mu pomáhá v tom, aby se pro něj závodní sport a vítězství nestaly modlou.
Když hovoříme o závodním sportu, potom je jasné, že v něm nejde jen o péči o tělo, ale především o vítězství. Se závodním sportem je spojeno poměřování se a do jisté míry snaha něco dokázat. Otázka zní, zda je správné radovat se z tak pomíjivé věci, jakou je vítězství.
Jako věřící lidé bychom se především měli radovat z toho, že jsou naše jména zapsána v nebesích. Nicméně i jako křesťané máme radost z mnoha dalších, byť pomíjivých věcí a je to tak správné. A u některých to může znamenat radost z vítězství ve sportu. Problém není ve sportu – sport a pohyb nevymyslel ďábel. Problém je, když se nám se sportu, stejně jako z každé jiné činnosti stane modla. Dále je problém, když se modla stane z touhy zvítězit nebo když s vítězstvím mým nebo mých dětí, stojí a padá moje ego, když se ze sportovního úspěchu stane zdroj mého sebepotvrzení. Další nebezpečí plyne ze samotné podstaty sportu – pokud chcete podat výkon, musíte se zaměřit na sebe sama v tom smyslu, že si musíte kontrolovat životosprávu, přemýšlet kdy budete během dne jíst, naučit se ladit formu na den, kdy budete mít zápas atd. Z toho plyne nebezpečí egocentrismu – vše se musí točit kolem přípravy na můj výkon. Další problém se týká nedělí, kdy se odehrává řada zápasů. Nelze pominout ani fakt, že se v závodním sportu – především v dětských kategoriích stáváte portfoliem vašeho trenéra, který chce skrze vaše dítě dosáhnout svých cílů. Pokud to nedělá citlivě, někde je problém.
Vidíme, že nástrah je řada a aby je věřící sportovec zvládl, je třeba, aby byl osobností zakotvenou v Bohu. Jinak se mu sport může snadno stát pákou, která vytlačí Boha na druhou kolej. Nástrahy ale nejsou důvodem, proč něco nedělat, protože neexistuje lidská činnost, která v sobě nenese jistá úskalí. Pokud ale nejsem schopen úskalí zvládat, je otázkou zda v té či oné činnosti pokračovat, popřípadě zda nepřehodnotit svůj vztah k Bohu.
V závodním sportu platí jisté etické normy, které (nejen) věřící sportovec nemá překročit. Přinejmenším vidím tři základní principy:
Nikdy se neraduj ze zákeřné a nečisté hry a nikdy se ní neuchyluj.
Nikdy neztrácej emocionální stabilitu a sebekontrolu. Pochopitelně hru máš prožívat, na druhou stranu ne natolik, abys někoho zranil, hrál proti pravidlům nebo začal soupeře nenávidět.
Nikdy nedopusť, aby se tvůj protihráč stal tvým protivníkem na lidské rovině. Jakýkoli sport je jen sport.
       
Osobní svědectví a zkušenosti
Ve svém životě jsem se dlouhou dobu věnoval závodnímu sportu. Absolvoval jsem řadu turnajů nebo závodů. Díky sportu jsem mohl poznat řadu zajímavých lidí, vyzkoušet si svoje fyzické i psychické limity, mám za to, že mi sport pomohl odhalit některé charakterové vlastnosti, na kterých musím celý život pracovat.
Nicméně jako nejdůležitější vnímám, že jsem v roce 1993 spolu s několika věřícími sportovci založil křesťanskou sportovní organizaci Atleti v Akci (AVA). Prvotním impulzem byla spolupráce s jednou skupinou věřících zápasníků, kteří přijeli do Čech a skrze zápas zvěstovali Krista (po turnaji pozvali své sparingpartnery na večeři a svědčili jim). Tito lidé mi ukázali, že moje sportování může mít přesah – že sport se může stát nástrojem, skrze který lze druhým zvěstovat Krista. Nejlépe to pochopitelně jde tehdy, když se „židům stanete židem“, nebo v kontextu tohoto článku, pokud se „sportovcům stanete sportovcem“.
V současné době máme za stovky evangelizačních sportovních kempů. Skrze AVA mohli desítky sportovců nalézt Krista. Díky této službě jsem ve svém životě mohl pracovat se sportovci, kteří během své závodní kariéry uvěřili. Nikdy jsem jim neříkal, aby poté, co uvěřili, skončili se sportem, protože nebudou moc navštěvovat nedělní bohoslužby. Sbory, do kterých jsem chodil, nežili jen od neděle k neděli a tudíž byla možnost navštěvovat společenství křesťanů i jindy než v neděli. Navíc poté, co tito lidé přestali dělat sport závodě, začali chodit i v neděli. Jedinečný byl ovšem jejich vliv ve sportovním prostředí, v kterém se nacházeli nebo stále nachází. Pokud by poté co uvěřili, odešli ze svých klubů, byli by pro své spoluhráče spíše kamenem úrazu, než svědectvím. Tím že zůstali, se tito lidé dostali do mnohých morálních dilemat, nicméně kdo z těch, kteří chtějí být transparentními křesťany na místech, kde jsou, v určitých dilematech není? Osobně jsem vnímal, že je třeba tyto lidi podpořit a hledat alternativy jak jim v místním společenství vytvořit duchovní domov. Pokud byl oboustranný zájem, vždy se našlo řešení.
Skrze sport jsem si mohl uvědomit, že Bible nedělí svět na „duchovní a neduchovní“, ale na svět, který je pod vládou Boží a který není. A s tímto lze přistupovat i ke sportu.

06 března, 2017

Modlitba sportovce




Modlitba, která mě napadá, když roste adrenalin před závody....



Děkuji ti Pane za dar hry a sportu.


Děkuji ti, že jsi mi dal takové zdraví, které mi umožňuje sportovat.


Děkuji ti za to, že jsi mi dal čas, který nemusím trávit zoufalým bojem o přežití, ale který mohu věnovat tréningu a závodům.


Děkuji ti, že se budu moci setkat s lidmi, kteří jsou tvým obrazem.


Děkuji ti za dar pohybu.





Prosím tě, abych unesl jak prohru, tak výhru.


Prosím tě, abych se neuchýlil k nečisté či zákeřné hře.


Prosím tě, aby moje soupeření nikdy nesklouzlo na osobní rovinu.


Prosím tě uč mne skrze sport principy, které budu moci použít pro svůj každodenní život.


Prosím tě za ty, kteří si pro těžkosti života nemohou dovolit takový přepych jako je sport.


Prosím tě, aby touha po výhře nikdy nenahradila touhu po Tobě.


Prosím tě veď mne skrze sport k lidem, kteří potřebují slyšet evangelium.

04 března, 2017

Byl Ježíš pacifista? Je víra pacifistická?

Nedávno mi tuto otázku položil jeden můj přítel. Než se dostanu k odpovědi, popíšu svůj osobní příběh. Jsem ještě z generace, která rukovala na vojnu v době studené války, a občas se mluvilo o blížícím se vojenském konfliktu. Tehdy mě poprvé napadlo, co budu dělat, kdyby konflikt skutečně vypukl. Zároveň jsem si ale byl skoro jistý, že se nic takového nestane. O něco složitější byla otázka Afghánistánu. V době, kdy jsem byl v armádě, tam bojovala Ruská armáda a na některých útvarech se mluvilo o tom, že určité jednotky tam budou poslány. Mluvilo se i o jednotkách, kde jsem byl. Nevím, zda to bylo myšleno vážně, ale to už se nedozvím nikdy. Každopádně jsem si kladl otázku, co bych měl dělat kdyby… Odmítnutí vojenské služby se trestalo vězením, nevím, jak by se trestalo odmítnutí nastoupení do války.

Nic se ale nestalo a všechny tyto úvahy zůstaly v teoretické rovině. Mnohem konkrétnější problémy ale řešil můj děda, který byl zapojený do atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Nebyl jediný a proto skoro celý dům, kde bydlel, nacisté vystříleli a umučili. Děda a jeho rodina zázrakem přežil. Vzpomínal, jak slyšel údery hlavy paní Moravcové (paní, která s se svojí rodinou také podílela na atentátu) o schody, kterou gestapo táhlo nohama napřed jak kus hadru poté, co spolkla jed při zatýkání a zemřela… Kdyby byl děda pacifista, do atentátu by nešel, protože se jednalo o zabití a protože přece Ježíš byl pacifista! Podobnou „špinavou práci“ by na sebe měli vzít nekřesťané a děda by jim měl raději nabídnout „modlitební podporu“. Asi cítíte, že v tomto tvrzení je něco divného.

Podívejme se na tuto otázku trochu podrobněji. O Ježíši je řečeno, že je „vládce pokoje“ - Iz 9, 5. Když čteme např. blahoslavenství, pak vidíme poselství pokoje a míru. Křesťanům je řečeno, že mají být „činitelé pokoje“. Ježíš nikde k násilí nevyzýval a nikde ho nevyvyšuje a ani neprosazuje věci násilnou cestou. Když Petr usekne při Ježíšově zatýkání jednomu z vojáků ucho, Ježíš ho uzdraví a Petrovi řekne, ať zastrčí meč do pochvy (J 18, 11) u Lukáše ve stejném příběhu dodá všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.

Zároveň ale Ježíš nikde nikomu neříká, aby odešel z armády. Neříká to např. setníkovi, kterému uzdraví sluhu. Když se vojáci ptají Jana Křtitele, co mají dělat (Lk 3, 14), pak místo toho, aby jim Jan řekl, „odejděte z armády“, slyší, nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte a spokojte se se svým žoldem. Učedníkům Ježíš dokonce poradí, ať si na cesty koupí meč (Lk 22, 36). Nenosili ho jistě proto, aby na někoho útočili, ale aby se bránili. Někteří tento Ježíšův příkaz vykládají pouze jako symbolický pokyn, skrze který Ježíš údajně ukazuje na stoupající nebezpečí a nenávist vůči jemu a jeho učedníkům a nebo jako naplnění proroctví, že byl počten mezi bezbožníky. A bezbožníci nosili zbraně… moc se mi tyto interpretace nezdají a hlavně si nejsem jist, jak moc by tyto náznaky pochopili učedníci.

Jedním z prvních pohanů, kteří uvěřil, byl voják Kornelius. Petr mu neříká nic ve smyslu, aby dezertoval. Pavel píše, že vláda ne nadarmo má meč (Řím 13, 4). Ve Skutcích při ohrožení svého života, využije ochrany Římských jednotek. Nezmiňuji texty Starého zákona, které jsou nesnadné na výklad. Uvedu jen jeden a to s knihy Kazatel, kde čteme, že je čas pokoje i čas boje.

V otázce, kterou zde řeším, je velmi nebezpečné toto posuzovat bez znalosti kontextu. Pro Boha je život posvátný, člověk život nestvořil a proto ho nesmí vzít. Ale… v etice vždy existuje výjimka. Pokud chráníte něčí život a musíte použít násilí, může být zabití někdy ospravedlnitelné. Nikoli jako normální způsob řešení konfliktu, ale jako krajní řešení. Stejně tak není normální používat fyzické násilí při řešení konfliktů. Jenže když máte chránit sebe nebo druhé před agresorem, pak násilí použít někdy musíte. Nedávno jsem se nechtěně dostal na fotbale do rvačky. Nebyl jsem přímým účastníkem, ale lítalo to kolem mě. Poněkud nepříjemné bylo, že jsem tam byl se svým klukem, kterému je 13. Asi si dovedete představit, jak se mi ulevilo, když do konfliktu zasáhli těžkooděnci. A dokonce nejen zasáhli, ale vytáhli obušky a začali oba tábory mlátit. Budete se divit, ale nezačal jsem křičet – ale to se nedělá, Pán Ježíš byl pacifista! Spíše jsem litoval, že těch ran policisté nerozdali více, aby agresory odradili od podobných incidentů v budoucnu.

Realita je, že žijeme v padlém světě a jedním ze způsobů jak bránit zlu, je násilí. Nikoli vždy, nikoli jako jediné řešení, ale jako jedno z řešení. Krajní, nehezké ale přesto řešení. Jistě, násilí je zneužitelné, ale může být i ochranou před ještě větším násilím. Někdy jsem slyšel námitku, že kdyby všichni byli pacifisté, bylo by na světě krásně. Ano, bylo by lépe, ale realita je prostě jiná.

Proto je dobře, že mnozí křesťané jsou v armádě, u policie a v některých zemích i rezortech obrany. Někdy musí řešit dilemata, která běžně ostatní křesťané řešit nemusí. Dilemata násilí a někdy dokonce i zabíjení. Dilemata, na která neexistují černobílé odpovědi typu „křesťan nesmí být v silových rezortech“ nebo „je to v pohodě“.

Jisté je, že Ježíš pacifista nebyl, ale vedl k pokoji. Pacifistická není ani Bible, ale vede k hledání cest jednoho k druhému. K poznání toho, kdo dává pokoj a kdo pokoj přináší. Zároveň ale do světa, kde pokoj není a nebude a který se někdy musí hájit i za cenu použití násilí.

20 února, 2017

Když se to v církvi řeže a existuje řešení?

Když přemýšlíme nad konflikty v církvi, pak se nejedná o nic nového. Nakonec to byl sám Pavel, kdo napsal, že po jeho odchodu přijdou „vlci hltavý a nebudou šetřit stádo“. Jenže co s tím? Jak konflikty v církvi vznikají? Čím jsou specifické? Jak jim předcházet? Máme se s nimi smířit? Pavel v uvedeném textu píše o falešných učitelích, víme ale, že se zdaleka nemusí jednat pouze o otázky učení. Řekl bych, že častěji konflikty vznikají kvůli formám. Jinak řečeno, lidé se nebudou až tak rozčilovat, pokud vaše kázání nebude příliš povedené, nebo natvrdo řečeno, pokud bude „o ničem“. Zkuste ale kázání v některých sborech prodloužit o deset minut, v některých sborech kázat bez kravaty nebo taláru, posunout kazatelnu o metr doleva nebo doprava, vyhodit zlobivou ratolest ctihodného pilíře sboru z besídky… a máte kauzu na pár týdnů.

Hodně často vznikají konflikty kvůli hudbě. Zkuste v některém sboru hrát tzv. chvály, a naopak v jiném sboru písně tradiční. Se zlou se potážete. Chvály jsou přece pouze „laciný pop“, tradičním písním zase „dnes už nikdo nerozumí“. Zkuste v některém typu sboru při chválách zvednout ruce. Možná to dokážete, ale jen pokud by to bylo součástí skládání bobříka odvahy. Zkuste v jiném typu sboru ruce nezvedat a jen tak klidně při písních sedět. Budete vypadat jako někdo, kdo je duchovně vychladlý a má nějakou krizi.

Co chci napsat. Každý sbor a každá církev má svoje psané ale i nepsané formy a sáhnout na ně může znamenat začátek konfliktu. Proč? Protože nám někdy vnější formy dávají větší jistotu než ten, kvůli kterému se scházíme. Dokážeme mlčet, když se z kazatelny ozývají nesmysly, fráze (poslechněte si některé „perly“ na youtube), leckde může kázat kde kdo „hlavně ale když je upřímný“, někde může učit např. v besídce jakýkoli dobrovolník, ale běda, když nám někdo sáhne na naše staré, dobré a zaběhané zvyky! Pak reagujeme podrážděně, protože, aniž si to uvědomujeme, zvyky nám pomalu ale jistě nahrazují Pána Boha. Pokud tomu ale tak je, pak je ke konfliktu blízko. Třeba dodat, že toto hrozí jak starým, tak novým sborům!

Jiné specifikum církve je otázka moci. Možná si řeknete, co to píšu. Moci? Přece církev není politika! Ano není, ale s mocí se v ní operuje a to dokonce více, než si myslíme. Každý kněz, farář, pastor, vedoucí, starší má jistou dávku moci, kterou navíc, někdy oprávněně, někdy neoprávněně odvozuje od „Božího mandátu“. V pokleslé podobě potom může dojít k tomu, že mít jiný názor než „můj pastor“ (a nebo jakýkoli církevní vedoucí) znamená mít jiný názor než Pán Bůh. Znamená to „vzpouru proti autoritě“. A protože vzpoura proti autoritě rovná se hřích, budu raději držet pusu a krok, jakkoli to ve mně vnitřně vře. Pochopitelně tento postoj je zavádějící, přesto mě vždy znovu a znovu udivuje, jak se s pojmem autority v církvích (ale i některých křesťanských organizacích) zachází.

Pravda je taková, že mít na něco jiný názor než má pastor, starší, vedoucí atd. je zcela správné a normální. Pokud se vším souhlasíte, spíše to svědčí o vaší nevyzrálosti. Pokud se setkáte s „duchovní autoritou“, která vyžaduje naprostou poslušnost a podřízenost a která vás za jiný postoj a názor šikanuje, pak vězte, že jste se ocitli v sektě. Zdravý sbor a církev umožňuje rozhovor, názorovou pluralitu a pestrost. To vám sice podepíší všude, ale důležitá je realita. Co to konkrétně znamená? Nikomu nejste povinni otevírat nejhlubší zákoutí své duše. Můžete, ale nemusíte. Ve sboru mám pár lidí, kteří z některých autoritativních společenství nebo autoritativních vůdců přišli a vzpamatovávají se z toho někdy i několik let. Sbory s autoritativním pojetím vedení jednak neumožňují rozvoj duchovních osobností a jednak – a to je pro tento článek důležité, fungují jak papiňák. Dlouhou dobu je klid, o ničem se příliš nevede diskuse… až to někdy praskne. Většinou ono prasknutí bývá hodně hlasité a devastující.

Opakem výše popsaného extrému je, když není žádné, nebo jen slabé vedení. Když se slovo diskuse stává mantrou, za kterou skrýváme strach vykročit a rozhodnut se. I to dříve či později vede ke konfliktům, protože si každý dělá, co chce a začne tím omezovat jiné. Jaké jsou konce, je dobře popsáno v knize Soudců.

Dalším důvodem konfliktů je, že konflikty neumíme řešit. Buď se jich tak bojíme, že neotevíráme některá horká témata a tím vlastně čekáme, až samovolně vyhřeznou, nebo je „řešíme“, ale pomocí zastrašování, pomluv, tvoření koalic, silových postupů atd. Výsledkem je dělení, zranění, někdy i šrámy na duši na celý život. Při tom by stačilo tak málo. Prostě a jen sdělit, že toto vidím jinak, s tímto řešením ne úplně souhlasím, v tomto bych postupoval odlišným způsobem atd. Stačila by ochota společně si sednout, za to či ono se modlit, připustit více variant a společně hledat nějaké řešení. Zároveň se nebojme, že někdy prostě nebude po našem. Pokud se nejedná o nějaké zásadní oblasti, pak se církev jistě nezhroutí. Vypadá to jednoduše, ale ono to tak jednoduché nebývá. Pro mnohé je představa, že nebude po jejich naprosto nepřijatelná. Jenže to je počátek konce a to jak vztahů, tak i společenství. Musíme se smířit s tím, že život ve společenství je, především co se forem týká, vždy hledáním kompromisů.

Jiná věc jsou kompromisy v učení. Pokud např. někdo ve sboru začne prosazovat, pětibodový Kalvinismus, je třeba v lásce milého bratra či sestru poučit, že toto nevyučujete a takto Písmo nechápete. Zároveň že očekáváte, že tyto důrazy nebude v takto absolutní podobě šířit ani on. Pokud bude, je třeba se s ním v lásce rozloučit. Pokud tak neučiníte, riskujete, že za pár let či měsíců dojde k rozdělení kvůli učení. Pochopitelně toto platí podle toho, co o té které oblasti učíte ve vaší církvi resp. denominaci.

Když se dívám na českou církev, potom mi je docela smutno. Některé denominace se štěpí, v některých existují názorové frakce, které spolu nemluví nebo „mluví“, ale především přes veřejně dostupné internetové portály. Mnoho slibně se rozjíždějících společenství a někdy i denominací došlo do bodu, kdy se ve zlém rozdělili. Vím i o pozitivních příkladech, ale článek je o sporech a proto uvádím negativní příklady. Kde vidím problém? Proč došlo k rozdělení? Pokusím se pojmenovat tři hlavní důvody s tím, že vycházím pouze ze svého pozorování, nikoli z výzkumů.

Prvním důvodem bylo selhání vedoucích a to buď v oblasti vztahů k druhému pohlaví, nebo v oblasti majetku nebo v oblasti zneužití moci nad druhými. Protože dotyčná společenství neměla vybudovaný nějaký záchranný mechanismus, s „vůdcem“ padla celá skupina. Většinou tak, že někteří odpadli od víry, někteří založili další skupinu (která se časem opět rozdělila) a někteří odešli do jiné denominace. Druhým důvodem bylo velmi slabé učení resp. teologie. Vím, že slovo teologie na některé křesťany působí skoro jako sprosté slovo, ale vězte, že pokud nemáte v zásadních věroučných oblastech jasno, vlády se dříve či později ujmou „duchovní kutilové“, kterým jistě nejde popřít horlivý zájem o Písmo, ale to nestačí. Na některé duchovní pravdy přišli po velikých duchovně-teologických zápasech generace před námi, lidé zbožní a vzdělaní zároveň a není třeba za každou cenu jejich práci překopávat. Společenství, které každou chvíli přichází s jakousi „novou teologií“, popř. jehož teologii určuje jeden či dva lidé, je nesmírně zranitelné. Proto je třeba si dopředu alespoň rámcově vymezit, čemu věříme a „přes co nejede vlak“. Jinak hrozí, že s každým novým vedoucím přijde i nové učení. Třetím důvodem rozkolů bylo, že na sebe ve sborech či denominacích narazili nevyzrálí a neduchovní lidé, kteří konflikty řešili zcela světským způsobem, někdy pod heslem účel světí prostředky. Tedy když bojuji za „svaté věci“ pak mohu použít téměř jakýkoli prostředek k prosazení svých cílů včetně soudů, podvodů, zastrašování, pomluv atd. Pokud vás u jednotlivých bodů napadají konkrétní jména, křesťanské skupiny nebo církve, pak asi víte, o čem je řeč.

Poslední otázka je, co s tím? Existuje nějaký způsob jak konflikty řešit? Ano, ale jen do jisté míry. S některými konflikty a hlavně lidmi, kteří za nimi stáli, si nevěděl rady ani sám apoštol Pavel. Někdy prostě musel přijmout realitu rozdělení, jakkoli ho to trápilo. Přesto ale nějaké řešení existovat musí, jakkoli se nejedná o jakési zaručené know-how. Pokusím se nastínit tři oblasti řešení. 

O věcech hovořte, není-li vám něco jasné, nerozumíte-li něčemu, zdá-li se vám něco nedostatečně komunikované, ptejte se. Včasná komunikace předchází mnohým nedorozuměním a brání tomu, aby si lidé něco domýšleli. Pokud něco vidíte jinak, pokuste se vidět svět optikou druhého. Zároveň i když vidíte, že váš názor nebo postoj je lepší, nepoužívejte k jeho prosazení zakázané prostředky. Když jsem v tomto článku uvedl některé důvody sporů v České církvi, pak jakkoli nakonec někdo „vyhrál“, pak pokud se tak stalo zakázanými prostředky, pachuť nad jeho službou a osobou je cítit do dnes.
 
Není-li po vašem a nejde-li to proti vašemu svědomí, nezoufejte a raději se modlete. I mě jako kazateli někdy něco neprošlo, někdy čas ukázal, že to bylo dobře a někdy se něco prosadilo o několik měsíců nebo i let později. Pánem církve není kazatel, ale Pán Bůh a ten má přece jen trochu více času než my… Pokud je něco v zásadním rozporu s vaším svědomím, jděte do jiného sboru nebo církve. Neříkám, utečte, neříkám, abyste takto řešili spory. Ale může se stát, že prostě nějaké společenství nejste schopni akceptovat a proto netrapte sebe a druhé. Zkuste, co se zkusit dá, ale nezkoušejte to celý život.

Pokud se nemůžete domluvit, zkuste použít mediátora – tedy někoho, kdo je v celém sporu nezainteresovaný a kdo má schopnost vidět spor z nadhledu. Nechat si ve sporu pomoci, není žádná ostuda. Stále dokola si při sporu pokládejte otázku, zda ještě máte druhého rádi.

Pár slov závěrem. Asi nenapíšu nic nového, když budu tvrdit, že naše společnost je hluboce rozdělená. Tato realita se ale netýká jen naší společnosti, ale do jisté míry celé západní Evropy, po amerických volbách pak i Ameriky. Jeden z významů slova ďábel je rozdělitel. Aniž bych chtěl jít příliš daleko, vidím zde důležitou stopu. V určitém smyslu je rozdělení ďábelské. Nemám na mysli dialog, pestrost, různost ale rozdělení. Třeba to, které vidíme v našem národě. Jedná se o určitý duch doby a ten má vliv i na církev, která je součástí této doby. Hrozí, že duchovní klima, ve kterém žijeme, se snadno přenese i do církve. Jak? Třeba v podobě vzájemného osočování, nedůvěry, nekomunikace, silných slov atd. Proto je v dnešní době otázka jednoty důležitá a proto může právě církev ukazovat, že i dnes se lze domluvit a dokonce se mít rád. Kde jinde než v církvi by to mělo fungovat? A to navzdory současné době.

(Psáno původně pro Život víry, zkráceno)

16 února, 2017

Valentýn, Jákob, Lea, Ráchel a metafyzika pohlavní lásky

Podívejme se na text v Gn 29 na příběh vztahu, lásky, zamilovanosti, zrady, selhání… Příběh, který by mohl sloužit jako scénář k filmu. Izák má dva syny – Ezaua a Jákoba. Nadržuje Ezauovi, protože je to „chlap“. Rád loví, bojuje a asi nemá k ráně daleko. Oproti tomu Rebeka, Izákova žena miluje Jákoba, který je opakem Ezaua. Dnes bychom řekli, že se drží máminých sukní. Otcův oblíbenec Ezau a k jeho radosti má stát dědicem, jenže nakonec dojde k tomu, že díky lsti získá prvorozenství Jákob. Protože se bojí pomsty svého bratra, musí utéci. Nalezne útočiště u svého strýce Lábana a zde začíná „Valentinský příběh“. 

Lában měl dvě dcery. Starší se jmenovala Lea, mladší Ráchel. Lea měla mírné oči, Ráchel byla krásné postavy, krásného vzezření. Jákob si Ráchel zamiloval; proto řekl: "Budu ti sloužit sedm let za tvou mladší dceru Ráchel." Lában souhlasil: "Lépe, když ji dám tobě než někomu jinému; zůstaň u mne." Gn 29, 16 – 19

Lában poznává, že Jákob je schopný a nabízí mu, že pro něj může pracovat. Když se ptá na mzdu, odpověď je jednoslovná: Ráchel. Není náhodou, že text se zabývá tím, jak Ráchel vypadala. Není zde popis jejího charakteru, ale zato je zde vylíčeno, že byla krásné postavy a krásného vzhledu. Lidé zabývající se hebrejštinou tvrdí, že zde použité výrazy jsou hodně expresivní. Není divu, že Jákob byl pohledem na Ráchel uchvácen a že se do ní zamiloval. Hormony pracovaly naplno a mnohý muž v každém věku by o tom mohl povědět své. Prostě pohled na ženskou krásu je pro muže uchvacující.
To platilo v dobách Jákoba, to platí dnes.

Německý filozof Schopenauer kdysi napsal slavnou stať „Metafyzika pohlavní lásky“. Píše v ní, že láska je iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. Vystřízlivění se dostavuje zejména v manželství uzavřeném z lásky, protože člověk naplní pohlavní pud, který ho žene do manželství a plození dětí, aby následně zjistil, že ho příroda ošálila. Jenže to už je pozdě. Jinak řečeno, kdybyste přemýšleli, nikdy byste se neženili či nevdávali, protože se tím ženete do náruče problémům. Najednou musíte brát ohledy na druhého, zplodíte děti, které vám sice přinesou radost, ale stejně tak mnoho starostí, ne vždy bude snadné s partnerem vyjít atd. Jenže „příroda“ chce, aby se lidstvo množilo, a proto musí ošálit náš rozum. U mužů to vyřešila tak, že přestanou uvažovat, když vidí ženské křivky. Jak to vyřešila u žen… nevím. (Sám Schopenauer se raději neoženil (-: )  Kdybychom Schopenauera spojili s Jákobem, potom Jákob dle metafyziky pohlavní lásky vidí nádhernou Ráchel, vidí její proporce a zamiluje se. V textu je poznámka, druhá Lábanova dcera, Lea, šilhala. Do které se asi Jákob zamiloval? A proč? Zřejmě nikoli kvůli charakteru…

Nakonec Jákob přichází s nabídkou. Budu pro ni pracovat sedm let, což byla neskutečná cena za nevěstu. Čteme, že sedm let „uplynulo jak pár dní, protože ji miloval“. Když se člověk zamiluje, udělá cokoli. P. Nedvěd v jedné písni zpívá, že by pro svoji dívku „roztlačil vlak“. Myslím, že dobře vystihuje, jak se chová zamilovaný. Nemusí roztláčet vlaky, ale dělat jiné neskutečné věci, které v manželství jsou někdy najednou problémem. Když skončí sedmý rok, Jákob přichází za budoucím tchánem a říká, dej mi mou ženu, má lhůta už uplynula. Toužím po ní. 

T. Keller jeho slova přirovnává k tomu, jako kdybyste místo žádosti o ruku budoucímu tchánovi řekli něco ve smyslu tak už mi dej svoji dceru, už s ní chci mít sex. Na jednu stranu chtít mít sex s tou, která se mu líbí, po které touží, do které je zamilován, je přirozené. Jenže…

Když se podíváme na Jákobův život, potom v něm vidíme obrovské prázdno. Jákob zradil svého otce, kterého obelstil, když sebral svému bratrovi nárok na prvorozenství, utíkal před svým bratrem, kterého se bál, neměl kontakt se svojí matkou, utíkal i před Bohem – než ho později Bůh zastavil na Jaboku… Jákob je psanec před sebou, lidmi i Bohem. Možná, že uvažoval tak jako mnozí muži dnes. Kdybych měl Ráchel, nebo obecněji, kdybych vystoupil do vztahu, můj život by dostal smysl. Kdybych prožíval vztah s tou či s tím, „roztlačil bych vlak“. Je to příběh prázdnoty, se kterou se vyrovnával nejen Jákob, ale mnozí z nás. Zároveň příběh hledání jak tuto prázdnotu vyplnit. Jákob dělá to, co tisíce jiných. Očekával, že nejhlubší touhy jeho srdce naplní vztah. Jedna píseň říká, jsi nikdo, dokud tě nikdo nemiluje.

Lában nakonec vymyslí lest. Během svatební oslavy zřejmě zneužije Jákobovi opilosti a podstrčí mu Leu. Lában shromáždil všechny muže toho místa a uspořádal hody. Večer vzal svou dceru Leu a uvedl ji k Jákobovi, a on k ní vešel. Za služebnici své dceři Leji dal Lában otrokyni Zilpu. Ráno Jákob viděl, že to je Lea. Vyčítal Lábanovi: "Cos mi to provedl? Což jsem u tebe nesloužil za Ráchel? Proč jsi mě oklamal?" Lában odvětil: "U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená. Zůstaň u ní po celý svatební týden a dáme ti i tu mladší za službu, kterou si u mne odsloužíš v dalších sedmi letech. Jákob tak učinil a zůstal u ní po celý týden. Pak mu Lában dal za ženu svou dceru Ráchel. Gn 29, 22 – 28 

Lea nebyla tak krásná jako Ráchel, zřejmě měla jakousi oční vadu, někteří říkají, že šilhala. Vv. 25 čteme, že ráno Jákob viděl, že je s ním Lea. Kdysi toto komentuje následovně: „Toto je zmenšenina toho, co mnozí prožili. Ráno je vedle nás nikoli Ráchel, ale Lea.“ Co tím chce autor povědět? Člověk od něčeho -  v tomto případě vztahu ale i zamilovanosti nebo sexu strašně moc očekává. Až spolu budeme, až se pomilujeme, kdybych s ní, s ním mohla strávit alespoň pár chvil… změnilo by to můj život. Je tak krásný, krásná, naslouchající atd.

Jakkoli je všechno zmiňované krásné, vždy v lásce nakonec zjistím, že mi nemůže dát to, co očekávám. Reakce potom je: Zkoušíme to s jiným – třeba někdo jiný naplní moji touhu být milována, milován, nebo viníme sami sebe a upadáme do pocitů méněcennosti nebo upadneme do cynismu „všichni chlapy, ženský jsou…“, nebo se smíříme s tím, že jsem kdysi asi udělal chybu, že náš vztah už nikdy nebude hořet, ale nakonec je zcela pragmaticky dobré s někým žít nebo začneme svoje potřeby naplňovat nejdříve u Boha, nikoli z jakéhosi pánbíčkářství, ale proto, že jen všemohoucí Bůh může naplnit naše nekonečné a nejhlubší potřeby.  Toto se pak stane základem, z kterého vycházím, když buduji vztah, když jsem zamilován, i když jsem v manželství. Když se díváme na Jákoba, potom si všimněme ještě jedné věci. Ráchel byla nepochybně krásná, je normální, že se do takovéto dívky muž snadno zamiluje, možná snadněji než do Ley, zároveň ale její modloslužba přivádí do Jákobova domu problémy. Jenže v okamžiku zamilování se toto Jákob pochopitelně neviděl. 

Když se podíváte na Leu – druhou Jákobovu ženu, je zde jedna charakteristická věc. Touží získat Jákobovu lásku. V kultuře, ve které se nacházíme, bylo největší poctou, když žena dala muži syna. Lea otěhotněla, porodila syna a pojmenovala ho Rúben (to je Hleďte-syn); řekla totiž: "Hospodin viděl mé pokoření; nyní mě už bude můj muž milovat." Otěhotněla znovu, porodila syna a řekla: "Hospodin uslyšel, že nejsem milována, a dal mi také tohoto." Pojmenovala ho tedy Šimeón (to je Vyslyš-Bůh) A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: "Tentokrát se už můj muž přidruží ke mně, poněvadž jsem mu porodila tři syny." Proto se jmenuje Lévi (to je Přidružitel). A znovu otěhotněla, porodila syna a řekla: "Zase mohu vzdávat chválu Hospodinu." Proto ho pojmenovala Juda (to je Ten, který vzdává chválu). A přestala rodit. Gn 29, 32
Po narození Rúbena si říká, snad si mě můj muž zamiluje, po dalším dítěti si řekne, tentokrát se ke mně můj muž připojí. Lea totiž ví, že ji její muž nemiluje...Ví, že miluje jinou ženu a ke změně jí nakonec nepomohou ani děti. Ví to, co ví mnoho jiných žen. Je jeho manželkou, ale není milována. Hledá způsoby, jak si lásku najít, ale nenajde. Vidíme tragédii, kdy se žena snaží jak může, ale lásku nenachází.

Nakonec v jejím postoji dojde ke změně. Narodí se jí Juda a Lea vyzná, budu vzdávat Hospodinu chválu. Nejde o to rezignovat na vztah, ale jde o poznání, že ani Jákobova láska jí nedá naplnění.  Nakonec z Ley vzejde Juda o němž je psáno, že je jeden z předků Ježíše v linii Kristovy matky. (Mt 1, 2). Z té, která byla nemilovaná, pochází ten, kdo nás miloval nekonečnou láskou. Z té, která byla určitou obětí pletich svého otce, který ji při manželské noci podstrčil Jákobovi, vychází ten, kdo se stává dobrovolnou obětí za nás všechny.

V Písni Písní se na jednom místě píše, že láska je silná jako smrt. Jakoby bylo řečeno to, nad čím jsme přemýšleli. Láska, zamilovanost, sexualita je krásná, ale pozor! Může zabíjet. Mezi láskou, zamilovaností a zároveň hlubokými zraněními a bolestí je velmi úzký předěl. Kdosi řekl, že od lásky je nejblíže k nenávisti. V příběhu Jákoba, Rebeky a Ley jsme to viděli.

Když jsem ukázal, že ze vztahu Jákoba a nemilované Ley vzejde Juda, který je v linii Krista, chci říci, že Kristus nám dal základ a příklad do našich vztahů. Zároveň nám dává sílu, abychom svoje vztahy žili tak, aby nevychladly. Přál bych nám, abychom prožívali vztah, který vám nezevšední a který se nikdy nestane pomyslnou smrtí, který naopak bude základem k životní síle. Zároveň který bude postaven na základě, kterým je osobní ale i společný vztah s Kristem. (Text je inspirován knihou T. Kellera: Counterfeit gods)

07 února, 2017

Bohové se vracejí a co my s tím (referát z pastorálky kazatelů CB)


Když jsem chodíval na box, pak jsem si odnesl jedno staré boxerské pravidlo. Toto pravidlo zní: Frajer jsi do první rány. Asi ho není třeba vysvětlovat. Z vlastní zkušenosti bych ale chtěl povědět, že boxovat s pytlem je jiné, než s živým člověkem. To druhé je složitější a více to bolí. Zmiňuji to nikoli proto, že bych si myslel, že jsme „frajeři“, ale že skutečný smysl a dopad toho, co slyšíme, se ukáže v tom, až budeme konfrontováni „s bohy, kteří se vracejí“.

02 února, 2017

Duchovní boj

A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblecte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Ef 6, 10

Kdybychom tento text četli někde v latinské Americe, v Asii nebo v Africe, posluchači by s ním neměli problém. Čteme-li ho v Evropě, pak to vypadá tak trochu jako pohádka. O jakých „nadzemských duchách zla“ Pavel píše? Proti komu jinému, než proti lidem z masa a kostí vedeme svůj boj? Nejlépe je pochopitelně nebojovat s nikým, ale když už to musí být, pak naši nepřátelé jsou lidé, nikoli duchové, mocnosti nebo síly někde v povětří. Mnoho lidí by namítlo, že i Češi věří v nadpřirozený svět, protože mnoho Čechů i Evropanů věští z horoskopů, používá kouzelné kameny nebo chodí ke kartářkám. Náš národ v tomto patří dokonce k nejvíce praktikujícím v Evropě. To sice ano, ale jedná se o pověry, o víru v osud, nastavení hvězd, o astrologii. Pavel zde ale hovoří o jiné dimenzi zla. Hovoří o inteligentních bytostech, o mocnostech, o něčem, co dokonce ovládá tento věk. Jako křesťané a jako církev tedy máme co do činění s inteligentními bytostmi nebo bytostí, která má v Bibli nejčastější jméno Satan.

02 ledna, 2017

Ohlédnutí za celocírkevní prací s mládeží. Co zůstalo a co nikoli?


Když udeřila první sekunda roku 2017, „oficiálně“ jsem přestal být vedoucím Odboru mládeže CB. Tímto se uzavřela kapitola života, která s různými přestávkami trvala zhruba 19 let. Celocírkevní práci s mládeží jsem začal dělat v roce 1993, nejdříve na poloviční a pak na celý úvazek. Skončil jsem někdy kolem roku 2010 a pak nastoupil do této služby při kazatelování ještě na dva roky. Poslední dva roky ale z mojí strany pochopitelně nebyly zdaleka tak intenzivní, jako když jsem to dělal na plno. Jsem rád, že se nyní našel nástupce a věřím, že pod jeho vedením bude celocírkevní mládežnická práce jen kvést.

22 prosince, 2016

Recenze knihy Poslední reformace T. Søndergaarda aneb soumrak "oficiální církve"?


Před několika dny vyšla na sociálních sítích kniha Poslední reformace. Jedná se o knihu dánského autora, který je v čele hnutí, které se jmenuje stejně jako kniha a které dle jeho slov a interaktivní mapy na stránkách tohoto hnutí, působí v mnoha zemích světa. V současné době má autor své následovníky v Čechách. Díky této knize můžeme lépe pochopit, o co v tomto hnutí jde. Když jsem knihu pročetl, měl jsem podobný pocit, jako když vypijete čaj z desetkrát převařeného čajového sáčku. Autor dělá to samé, co mnoho křesťanských sekt. Jeho „nové hnutí“, které mj. kniha představuje, je postaveno na nelítostné kritice tzv. oficiální církve. Implicitně pak z této kritiky vychází jediná možnost, kam před zlým světem a zkorumpovanou církví uniknout. Pochopitelně do hnutí Poslední reformace, které se stává zárodkem poslední reformace. (Citáty z knihy jsou kurzívou)