24 února, 2018

Čínští žadatelé o azyl aneb 70 let po únoru 1948 perzekuované komunismem nechceme


Tento článek píšu v únoru 2018, tedy přesně 70 let od doby, kdy komunisté uskutečnili převrat, který uvrhl naší zemi do temného a mnohaletého období komunistické diktatury. Nic na tom nemění ani současná snaha některých klíčových představitelů této země komunismus relativizovat anebo dokonce některým komunistickým zemím poklonkovat. Tisíce lidí bylo uvrženo do vězení, přišlo o svojí práci, stovky dalších bylo popraveno. Tisíce dalších opustilo naši zemi, která tímto přišla o mnoho svých elit. Komunistickou totalitou bylo dotčeno i mnoho církví. Jejich představitelé i členové byli leckdy kvůli své víře perzekuováni. Mocní se křesťanství bojí… asi intuitivně cítí, že za ním stojí někdo hodně mocný.

To, co kdysi prožívali mnozí křesťané u nás, prožívají dnes mnozí křesťané v Číně. Podle časopisu Hlas mučedníků Čínská ústava sice zaručuje svobodu náboženského vyznání, ale v praxi chrání pouze takzvané „normální“ náboženské aktivity. Přestože státní orgány svobodu vyznání neustále omezují, můžeme být svědky rychlého růstu nejrůznějších náboženských skupin. Tyto skupiny i jednotliví věřící jsou však často v reakci na zcela běžné aktivity (scházení k bohoslužbám, zvěstování evangelia atd.) obviňováni z narušování občanského soužití. Následně se musejí potýkat s přísnými omezeními, zatýkáním, vězněním a dalšími formami špatného zacházení.

Právě kvůli pronásledování z důvodu svého vyznání skupina křesťanů z Číny podala žádosti o azyl v roce 2016. Ministerstvo vnitra udělilo podle zprávy z 22. února 2018 azyl v České republice osmi čínským křesťanům, dalších 70 žádostí odmítlo. Zbylých 14 Číňanů vzalo již dříve své žádosti zpět a Česko opustilo. Zdroj: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/cinsti-krestane-azyl-ministerstvo-vnitra_1802220759_pj

Zdůvodnění ministerstva vnitra zní neuvěřitelně: „Obava z pronásledování v Číně není dostatečně odůvodněná“. Pravda je ale taková, že mnozí křesťané v Číně pronásledováni jsou a že je to dobře zmapováno. Od těch, kteří s čínskými žadateli o azyl v naší zemi pracují, vím, že budou-li tito lidé vydáni zpět, reálně jim hrozí tvrdé vězení v podobě pracovních táborů a možná i trest smrti. Doporučuji k přečtení např. tento článek: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/cina-cesko-cinsti-krestane-azyl_1712200600_mls 

Jiné zdůvodnění, které uvedl ministr vnitra za ANO L. Metnar zní: „Těch sedmdesát negativních rozhodnutí bylo vydáno proto, že materiály předložené žadateli byly důkladně prověřovány v zemi původu a nebylo zjištěno, že tyto osoby jsou pronásledovány státními orgány ve své vlasti“. Už vidím, jak "země původu" se kajícně přiznává, že někoho pronásleduje a tedy že je důvod, aby její občané požádali o azyl.

Je až skoro symbolické, že právě v únoru, přesně 70 let po uchvácení moci komunistickou totalitou, ministerstvo vnitra rozhodlo tak, jak rozhodlo. To, že západní státy kdysi přijímaly uprchlíky z komunistického bloku, se bralo jako naprostá samozřejmost. Nedovedu si přestavit, že by třeba tehdejší Rakousko nebo západní Německo vrátili žadatele o azyl, který utekl za kopečky z náboženských důvodů proto, že se to představitelům tehdejšího ČSSR nebo SSSR nelíbí a že nebudou zasahovat do vnitřních záležitostí socialistického tábora.

Jenže k tomu, aby vnitro žádost křesťanských žadatelů z Číny akceptovalo, to chce odvahu nehrbit se před soudruhy z Číny. Jak známo, servilita vůči této mocnosti pochází v dobách posledních mj. i od M. Zemana. Chtělo by to odvahu neredukovat mezinárodní vztahy především na ekonomický pragmatismus (který je navíc v případě Číny stále dost pochybný). Chtělo by to odvahu poskytnutím azylu sdělit, že komunismus je zlo i proto, že likviduje a likvidoval lidi kvůli jejich víře. To platilo kdysi u nás a platí to dnes i v Číně.

Chtělo by to prostě odvahu nebýt populistou…

Chtěl bych ty, kdo budete tento článek číst, požádat, abyste se o věc zajímali a za naše bratry a sestry se modlili.

V současnosti probíhá několik aktivit, které si kladou za cíl rozhodnutí o neposkytnutí azylu zvrátit.



20 února, 2018

Je muž hlavou ženy?


ednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova. Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali. Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh. 1 Kor 11, 1 - 3



Oddíl o tom, že muž je hlavou ženy, se stal jedním z nejzneužívanějších textů v Bibli, protože mnohokrát podpořil mužský šovinismus a nadřazenost. Jenže co to vlastně znamená? Zvláště v poslední době, kdy dochází ke zmatení rolí muže a ženy je tento oddíl snad ještě hůře pochopitelný. Znamená to, že ženy mají mýt nádobí? Stlát postele? Zůstat doma s dětmi? Že muži mají rozhodovat kam na dovolenou? Že jejich slovo je zákonem? Dlouho jsem si lámal hlavu, zda doma jsem hlavou Daniely (svojí ženy)… „Problém“ je v tom, že se o všem zásadním radíme a klíčová rozhodnutí děláme společně. Je to dáno mj. tím, že moje žena je silná osobnost, za což jsem ale velmi vděčný. Nechtěl bych vedle sebe jakousi „na vše kývající slípku“. Jak tedy Pavlův text číst? Úplně přesně nevím, přesto se pokusím nadhodit pár myšlenek.

Budu vycházet s textu, který je hned na začátku Písma: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu je stvořil, jako muže a ženu stvořil je“. Gen 1, 27 Na rozdíl od některých teorií, které říkají, že gender je pouhým sociálním konstruktem, v Písmu čteme, že Bůh stvořil muže a ženu a že naše pohlaví souvisí s jádrem naší osobnosti a přirozenosti. Důležité v tomto textu je, že muž a žena byli stvořeni zcela rovnocenní, protože oba byli stvořeni k Božímu obrazu a oběma Bůh stejně požehnal.  Poté, co jsou stvořeni, dostanou úkol: plodit, množit se a naplnit zemi (Gen 1, 28), tedy úkol, který mohou splnit jen společně. Ani jeden k tomuto úkolu nemá všechny nezbytné vlastnosti, ale spolu se svojí rovnocenností se doplňují.

Je zajímavé, že poté, co Bůh stvoří Adama, pak poprvé o něčem ve vesmíru řekne, že něco není dobré, konkrétně ve slovech: není dobré, aby byl muž sám. Proto tvoří z Adamova těla Evu, která se mu stává „rovnou pomocí“ (Gn 2, 18). Znamená to tedy, že je žena muži podřízena? Že je sice pomoc, ale zároveň „jen“ pomoc? Hebrejské slovo ezer (pomoc) údajně znamená více než ten, kdo někomu pouze asistuje, ale bez kterého by se dotyčný mohl obejít. Ezer se v Bibli často používá k označení samotného Boha, jindy pro posily v bitvě, bez kterých by armáda bitvu prohrála. Tedy doslova pomáhat zde znamená vlastními silami doplnit, kde se druhému nedostává schopností. Možná přesnější by bylo nezbytná opora. Představte si nakloněnou zeď, která se opírá o podpůrný pilíř. Bez něj je zeď velmi nestabilní. Takto si představuji vztah muže a ženy tak, jak je popsán v Genesis.

Jenže příběh stvoření pokračuje, dochází k pádu a atmosféra se rychle mění k horšímu. Prokletí hříchu vede k tomu, že dochází ke ztrátě původně zamyšlené jednoty.

Jak tuto ztracenou jednotu obnovit, jak zvládnou roli hlavy a autority, ukazuje Ježíš. Své vůdčí role se Ježíš ujímá jako ezer – tedy jako služebník. V listu Filipským čteme, že byl roven Bohu, ale své rovnosti se vzdal, odložil svá božská privilegia, ale toto nic neubralo z jeho božství. Syn se podrobuje otci, bere na sebe podřízenou roli, ale Otec jeho dar přijímá a nejen to, vyzdvihuje syna nade vše. Vidíme obraz, kdy si Otec a Syn navzájem darují lásku a chtějí jeden druhého potěšit, každý z nich si přeje druhého vyzvednout. A tento obraz je základem pro to, co popisuje Pavel jako základní rozměr vztahu mezi mužem a ženou v 1 Korintským. Uznání Otce jakožto hlavy vede k oboustranné radosti, úctě a lásce. Není tu žádná nerovnost co se schopností nebo důstojnosti týká. Stejné pak je v manželství. A až v tomto pojetí najednou není přijetí role podřízenosti pro ženu nic nebezpečného nebo ponižujícího, ale naopak je to osvobozující. Zároveň pro muže toto znamená přijetí role vůdčího služebníka.

Nesmíme myslet na vedení tak, jak to někdy vidíme ve světě, kde z vedení plynou především výhody. Jakmile se stanete politikem, máte výhody, když jste šéfem, máte výhody, když máte tučné konto, jste VIP zákazníkem a nemusíte v bance stát fronty.

Jenže vztah mezi Otcem a synem, v manželství, ale i v církvi je nebo má být jiný. Stejně tak je jiné pojetí autority. Platí, že největší je ten, do se dokáže upozadit ve smyslu oběti služby ve prospěch druhého – ve vztahu Syn a Bůh Otec nebo druhé osoby v církvi či v manželství. Pokud mluvíme o autoritě, musíme se zbavit světské představy, že autorita především udílí rozkazy.

Před mnoha lety jsem se setkal s jakousi knihou o vedení. Už ani nevím, jak se jmenovala, ale na jejím obalu byl obrázek ručníku. Důvodem bylo, že výchozím textem byl Jan 13, 12 – 16, kde se Ježíš stává služebníkem, který myje nohy. Vůbec se tím nezříká svojí autority a vůdce, ale ukazuje, že správný vůdce a autorita musí nejdříve zemřít svému já. Uplatňování jakékoli autority je v tomto pojetí především v rámci služby druhému, nikoli především pro vlastní prospěch. Ježíš nepřišel, aby si nechal jako autorita sloužit, ale aby jako autorita sloužil. A tím paradoxně autoritu získával. Najednou vidíme, že v této paralele se ženy nemusí autority muže lekat, protože vědí, jaké jednání má manžel napodobovat. Je to role sloužícího ochranitele, vůdce, který svoji autoritu používá k vyjádření lásky, která se nezastaví ani před smrtí. Zde končí veškeré autoritářství. Jenže abychom jako muži tuto roli přijali, musíme mít svoji identitu hluboce zakořeněnou v Kristu. Pokud ji v Kristu nemáme, budeme si ji dokazovat doma.

Bůh povolal ženu k tomu, aby byla mužovi ku pomoci. Jak jsem psal, nevím přesně, jak to aplikovat… jsem kazatel a znamená to, že Daniela mi má pomáhat se sborem? Nebo s výchovou? Ale s dětmi je mnohem více ona, než já a spíše pomáhám já jí. V čem ale pomáhat? Zřejmě doplnit to, co nemám (ale stejné platí i obráceně).

Spíše než v čem pomoci bych chtěl ukázat, že jsou zde rozdíly. V obecném měřítku obecně platí, že muži mají spíše (nikoli absolutně) dar vysílat, orientují se navenek. Vlivem hříchu se ale tato vlastnost může stát modlou, zdegenerovat a pak vidíme chlapácký individualismus anebo nesamostatnost. Tedy jakási hypermužnost nebo odmítnutí mužnosti. Ženy mají spíše (nikoli absolutně) dar vytvářet pouta, přijímat, pečovat, niterně vnímat. Vlivem hříchu se ale oddanost může změnit v modlu a zdegenerovat v majetnickou závislost. Jakkoli se dnes snaží mnohé hlasy ženskou a mužskou roli zastřít, jak mužům, tak ženám toto ubližuje.

Jako muži a ženy k mnohým úkolům přistupujeme odlišně, stejně tak někdy pracujeme, cítíme, jednáme a počínáme si jinak ve vztazích. Není to rozdíl absolutní, není pravda, že „muži jsou racionální a ženy emotivní“, protože mnohokrát se naše obdarování a nastavení prolínají a často platí, že výjimky potvrzují pravidlo. Ale rozdílnost zde je a je škoda, že místo abychom viděli svojí odlišnost jako úžasný Boží dar, snažíme se to zastřít. Bible mluví o jinakosti, která tvoří jednotu, celek. Je skvělé, když se žena může opřít o svého muže, který je silný i díky tomu, že má ve svojí ženě oporu. Jak to ale praktikovat?

1.     Je třeba, aby se veškeré manželské vedení a podřizování dělo v prostoru bezpečí, oběti a lásky. Jinak je tento model odsouzen k naprostému nezdaru. Pokud se má žena podřídit, pak ale muž musí chápat a praktikovat svoje vedení jako službu. Jedině pak mu bude manželka a on manželce rovnocennou oporou a doplněním.  

2.     Bible nám nedává žádné polopatické instrukce jak toto aplikovat. Nedává nám žádné polopatické instrukce ohledně genderových rolích. Ano, manžel je sloužícím vůdcem a jako takový má na sebe vzít břemeno konečné autority. Ale znamená to, že ženy nemají chodit do práce? Že nemají učit na VŠ? Že nemají dělat vědu? Že muži nemají prát a uklízet? Mají se pouze ženy starat o děti a muži pouze o peníze? Ne, ne, ne!!! Písmo nám prostě nikde nedává přesný seznam, co mají dělat muži a co ženy. Proč? Protože Bible byla psána pro všechny časy a kultury. Jak pro starověké zemědělské kultury, tak pro náš věk. Tedy způsoby jak projevovat svoje role se budou lišit. Bible vede k tomu, abychom v manželském životě projevovali svoje odlišná nadání a vybavení. Ženy jsou v Bibli častěji povzbuzovány k tomu, aby pečovali o chod domácnosti, děti a podporu (1 P 3, 1 – 4; Tit 2, 4 – 5) Muži pak jsou vybízeni k tomu, aby se ujímali vedení, starali se o rodinu a chránili ji. (1 Tim 3, 4; 5, 8) Jenže tyto dary se u každého projevují jinak. Zároveň právě v tom, že jste jiní, se můžete doplnit.

3.     Bible v protikladu k současné kultuře učí, že podstatou manželství je obětavá oddanost zaměřená na prospěch druhého. Znamená to, že manželská láska je propojení citu, povinnosti, vášně i slibu.

V Pánu Prstenů se Eowyn zamiluje do Aragorna, ale on její lásku nemůže opětovat. Aragorn to vysvětluje svému bratru Eomerovi: Tebe miluje opravdověji než mě, tebe miluje a zná tě, ve mně však miluje jen stín, myšlenku: naději na slávu a velké činy a na země daleko od rohanských polí. Aragorn chápal, že milostné románky bývají ve skutečnosti jen láska k přeludu více než láska reálné bytosti. Možná, že někde zde někdy nastávají problémy… chceme žít s přeludem.

Vidíme, že být hlavou a tou, která se nechá vést, není to, že někdo vydává rozkazy a někdo se zaťatými zuby slouží. Je-li tomu tak, potom se míjíme Božím plánem. Být hlavou znamená sloužit a obětovat se. Podřídit se znamená doplnit. Dohromady pak obraz muže a ženy odráží vztah Otce a Syna, kdy Syn je podřízen Otci, ale jeden druhého miluje a vyvyšuje. A to je také smysl manželství.

     (Zpracováno na základě knihy Smysl manželství od T. Kellera)

15 února, 2018

Divé zvíře ukazuje svou povahu, spatří-li krev. Člověk, když uvidí peníze…

Možná znáte citát, kterým jsem nazval tento článek. Tedy že divé zvíře ukazuje svou povahu, spatří-li krev. Člověk, když uvidí peníze… Myslím, že na tomto citátu je mnoho pravdy.

Ne nadarmo je majetek a s ním spojené peníze velmi často opakovaným tématem v Písmu a ne nadarmo většina Ježíšových podobenství se nějak vztahuje k majetku. Pokusím se vybrat čtyři varující tvrzení ohledně majetku.

1.     Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ez 16, 49
Peníze a majetek v nás vyvolávají pocit soběstačnosti

2.     Uvažoval o tom, a říkal si: 'Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?' Pak si řekl: 'Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.' Ale Bůh mu řekl: 'Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem." Lk 12, 18 - 21
Ani sebevětší množství peněz nás nedokáže ochránit před nečekanou katastrofou.

3.     Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Lk 18, 24
Zvládnout majetek a bohatství, aby nás neodváděli od Boha, není snadné.

4.     Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. 1 Tim 6, 10
Do majetku se dá zamilovat.

Tyto a mnohé další výroky nejsou proti majetku jako takovému, ale varují před jeho neodolatelnou silou.

Uvedu příklad. Představte si, že ve sboru je sbírka na…. dosaďte si nějakou bohulibou činnost. Když kazatel vyzve ke sbírce, pak pokud jste pětičlenná rodina, která dá 1000 korun, tak za tolik peněz byste mohli jít někam na večeři, koupit dvěma dětem kalhoty anebo zaplatit benzín na výlet s rodinou. Tedy buď si mohu za 1000 korun obohatit život, anebo mohu nechat peníze „zafičet“ v nějaké sbírce (a zároveň obohatit život někoho jiného). Nakonec touha po tom obohatit si život vyhraje s tím, že si možná řeknete něco ve smyslu, dali bychom, ale nejsme dost bohatí.

Problém je v tom, že být bohatý je těžko uchopitelný cíl. Nehledě na to, kolik vyděláváme, pravděpodobně nikdy se nebudeme považovat za bohaté. Četl jsem, že Gallupův ústav podnikl šetření, kde zjišťoval, co různé socioekonomické skupiny považují za bohatství. Závěr byl, že každý měl jinou definici a skoro nikdo se za bohatého nepovažoval. Pro většinu pojem bohatý znamenal vlastnit dvojnásobek majetku, než ve skutečnosti měl. Závěr byl, že být bohatý je dost pohyblivý cíl. Nehledě na to, kolik vyděláváme, asi se nikdy považovat za bohaté nebudeme. A protože si myslíme, nejsme bohatí, závěr je, nemůžeme dávat. Jenže prý je to tak, že největším problémem bohatých je v tom, poznat, že bohatí jsou. A my (resp. nemálo z nás) v porovnání se zbytkem světa bohatí jsme. To není nic špatného, ale je třeba s touto realitou umět pracovat.

Jedním ze způsobů, jak nepodlehnout moci peněz, nebo slovy nadpisu článku, jak se nestát díky penězům divým zvířetem, je štědrost. Chtěl bych navrhnout tři kroky, abychom nepodlehli.

Prvním způsobem, který se v Písmu často opakuje, je dávání jako priorita. S prioritami je ale potíž, že se vždy najde něco, co na ně útočí. Proto k seřazení a aplikovaní priorit včetně dávání, potřebujeme odvahu a disciplínu. A to především v okamžicích, kdy vše okolo křičí, abychom se dali z nastoupené cesty pryč. Nemluvím o částce, ale mluvím o tom, že pokud budeme čekat „až jednou“, tak tato chvíle pravděpodobně nikdy nenastane. Kdosi řekl, že štědrost začíná právě tam, kde jsme, v situaci, ve které se nacházíme. Pokud se rozhodneme pro změnu priorit, pak najednou se postoj „peníze jsou klíčem k životu“ změní, na „nedoufám v majetek, ale v toho, který majetek dává“. Nejlepší jak toto docílit je, vyčlenit dar ještě před nákupem anebo splátkou dalších nutných i méně nutných výdajů.  

Procentní dávání. Četl jsem několik statistik, z kterých vyplývá, že čím jsou lidé bohatší, tím dávají méně. Snad je to i proto, že čím mají více, tím vidí více možností, do kterých lze investovat a tím menší částku jako nadbytek vnímají. Toto není pravda o všech, ale je to jakási tendence, která ukazuje, že zvládat majetek vůbec není snadné. Pokud se chceme uchránit před nedobrými účinky bohatství, nemůžeme se posuzovat podle toho, kolik dáváme, ale jaké procento dáváme. Takto posuzoval nakládání s majetkem i Ježíš: Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa." Mk 12, 41 - 44

Bohatí dali doslova „mnoho“, ale Ježíš chválí vdovu. U vdovy, na rozdíl od jiných totiž nebyla naděje v majetku. V Bibli se píše nejčastěji o desátcích, které ale neslouží jen jako dar, ale i jako prevence, aby se nám majetek nestal bohem. Zároveň pokud si netroufnete desátky, rozhodněte se alespoň pro nějaké procento a zkuste, že Bůh se stará. Pak můžete procento zvyšovat.

Radostné a pravidelné dávání. Pokud si ze štědrosti uděláme zvyk, dostaví se i radost. Najednou uvidíme, že peníze, které díky Bohu vyděláváme, mohou přinášet ovoce a radost tam, kde fyzicky nemůžeme být. Dávání bude působit jako vakcína proti tomu, aby se naše naděje i jistota nepřesunula tam, kam nemá. Zároveň nečekejme na to, až budeme dostatečně bohatí, až se nám bude chtít, až se dostaví ty pravé „dávací endorfiny“. Podobně jako s očkováním to prostě darujme a věřme, že nás tento krok uchrání od toho, abychom svoje naděje upínali k majetku.

K tomu ještě jedna poznámka. Naše touhy není možné zcela naplnit, ani kdybychom měli sebevíc peněz. Proto Pavel píše: Zbožnost, která se spokojí s tím co má, je už sama velké bohatství. (1 Tm 6,6)

Čteme zde o spokojenosti. Spokojenost je cennější než věci, které získáme kvůli své nespokojenosti. Zjistil jsem, že když jsem někdy vyhodil zbytečně peníze, pak v tom hrála svoji roli nespokojenost nebo přílišná touha. Ono totiž platí, že uspokojováním se chutě nezmenšují, ale naopak narůstají. Pavel toto popisuje takto: Nic jsme si na tento svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv spokojme se s tím (1 Tim 6, 7 – 8)

To neznamená, že máme mít jeden oděv, ale abychom byli více spokojení s tím, co máme a méně se trápili s tím, co nemáme… I to je jeden z klíčů k vděčnosti a v posledku i štědrosti, klíčem, abychom se nestali "divým zvířetem". 

18 ledna, 2018

Prezidentské volby aneb když se otevře Mordor


Je smutné, čemu jsme v posledních dnech v souvislosti s volbami vystaveni. Někteří členové církve se mě ptají, co si o tom všem myslím. Nechci v tomto článku psát, volte jednoho nebo druhého, CB jistě snese oba voličské tábory. Dovolím si ale k volbám pár poznámek.

Jakkoli to může znít jako klišé, velmi vás prosím, modlete se a opět modlete se. Jakkoli nejsme v prezidentském systému, posledních pět let ukázalo, jak obrovský vliv prezident má. Ale posledních několik tisíc let ukázalo, jak velikou moc má modlitba.

S obrovským znepokojením sleduji, co se vynořuje na sociálních sítích a co dokonce chodí do poštovních schránek. Neznám zdroj těchto informací, ale jedná se o informace jedním slovem odporné. Podle nich je pan Drahoš svobodný zednář, vítač, iluminátor, dokonce na některých serverech se dočteme, že se jedná o pedofila, je to sluha západních mocností, spolupracoval s STB atd. Nejedná se o trestný čin pomluvy? Nic takového jsem nečetl o M. Zemanovi a jsem rád, protože by se jednalo o lži. Jenže proč tyto brutální lži jdou jen jedním směrem? Nechť si každý odpoví sám…

Někteří namítnou, že kampaň se vede i proti M. Zemanovi. To ano, ale drtivá většina námitek jeho oponentů připomíná, co se skutečně stalo, co je dohledatelné a co M. Zeman prostě nevysvětlil, anebo se třeba jen neomluvil. Těch kauz bylo mnoho a nemá smysl, abych je zde vypisoval. Dalším otazníkem je jeho zdraví, jenže jeho okolí dlouho tajilo a do velké míry tají jeho zdravotní stav a tím nahrává na smeč různým pochybnostem. Navíc už jenom to, že M. Zemana podporují okamurovci, komunisté a spolu s nimi i Babiš mě silně znepokojuje.  

Ano, jsme regulérně vystaveni masáži, která nemá obdoby. Jako by se otevíraly brány jakéhosi Mordoru, ze kterých se line neuvěřitelná špína a zlo. Chápal bych, kdyby prof. Drahošovi jeho oponenti racionálně vyčítali jakýkoli z jeho postojů. To je zcela legitimní součást předvolebního klání. Pokud např. chce, aby u nás nadále fungovala zastupitelská demokracie a tedy o klíčových věcech, jako vystoupení z EU nebo NATO se nevedlo referendum, ale aby o tom rozhodovali naši volení zástupci, ať to vysvětlí. To je v pořádku. Ale to, co se děje, je naprosto nepřijatelné. Proč tolik zla a zcela jasných pomluv proti prof. Drahošovi? Čím je oponent M. Zemana tak démonický? Skutečně by národ uvrhl do zkázy, jak se mu předhazuje?

Mimochodem, uvědomujeme si, co by se stalo, kdyby bylo vypsáno referendum o vystoupení z NATO a EU a kdyby se spustila podobná negativní masáž jako ta, co probíhá okolo voleb? Masáž, která nemá nic společného s pravdou, ale o to více mnohé lidi děsí? Odpověď je jasná. V případě referenda v obou organizacích končíme. Stačí jen dobře vyděsit davy. Mnozí i křesťané by si jistě oddychli, protože EU a NATO mají za nevěstku ze Zjevení. Pokud myslí, že na východě, kam se někteří učí jezdit stabilizovat společnost, by bylo lépe… proč ne. Myslím, že by se ale brzy divili. EU má nepochybně mnoho a mnoho chyb. Ale do nějaké vlivové sféry jako malá země prostě patřit budeme. Otázka je, zda v ní půjde zachovat svoji tvář.

Smutné je, že hrozí, že se volba prezidenta bude točit okolo tématu migrace a islámu. Přátelé, proberte se! Je to stejně nesmyslné, jako když minulé volby rozhodla sudetská otázka. Skutečné problémy naší země se jmenují exekuce, důchodová reforma, školství, zdravotnictví, korupce. Jakkoli nechci otázku migrace podceňovat, teče nám do bot skutečně jinde. Stejně tak naším problémem není islám. Řešme to, ale nedělejme z toho klíčový problém voleb. Navíc zkuste si dohledat, co skutečně prof. Drahoš např. o migrantech řekl, či napsal a zjistíte, že to, co se mu podsouvá, je lež.

Ano, prof. Drahoš není politik, ale politik nebyl ani nejlépe hodnocený prezident poslední doby Německa, J. Gauck, stejně tak skvělý prezident našich sousedů A. Kiska, který porazil politika Fica. Ono totiž to, že celý život pracujete, vůbec nemusí znamenat, že jste marťan. A věřte, že i práce hlavou a vedení největší akademické instituce v ČR je tvrdá práce a má svoje pokušení. Každodenní vykonávání povolání dokonce může znamenat, že lidem rozumíte mnohem lépe než politik, který někdy ani neví, kde se kupují lístky na metro, protože ho vozí vládní limuzína…

Celá kampaň stále více již nebude o faktech, ale o strašení a brutálním útoku na emoce. Podlehneme jim?

Pár nápadů na konec

·        Prosím, až vám přistane do schránky další „jasné tvrzení“, zkuste si ověřit zdroj.
·        Přemýšlejte nad tím, jakými lidmi se kandidáti na prezidenta obklopují.

·        Kriticky suďte, jaká politická strana toho kterého kandidáta podporuje.

·        Nenechte se rozdělit na intelektuály a chudé duchem, na venkov a Prahu. Nenechme si vnutit  komunistickou rétoriku o třídních nepřátelích.

·        Nenechme se zastrašit uprchlickou rétorikou. Stejně tak ne anti-islámskou rétorikou.

·        Jako křesťané bychom měli jasně deklarovat, že slušnost skutečně není slabost.

·        Pokud někdo na něco nemá hned hotový názor, pak to neznamená, že je bez názoru. Chápu, že je pokušením vidět svět černobíle. Proto mnoho lidí miluje černobílé odpovědi. Ale někdy skutečně neexistují. Přiznat to, není známkou, že nemáte názor.

·        Zkuste se pídit po životě obou kandidátů. Život totiž mj. ukazuje na jejich charakter, a ten je v prezidentské, stejně jako v jiné řídící funkci velmi důležitý.

·        Sledujte styl kampaně. M. Zeman národu jasně sdělil, jak jí (ne)povede. Pokud to dodrží, jen dobře, bude to důkaz o jeho morální integritě a jeden z důvodů ho volit.

A zcela na závěr. Příští týden budeme vědět, jak vše dopadlo. Ať to dopadne jakkoli, zůstaňme i potom bratři a sestry v Kristu. Při svatbě se říkává, dokud vás ani smrt nerozdělí. Tak nám přeji, ať nás ani politika a volby nerozdělí.

10 ledna, 2018

Jak mi M. Zeman pomohl v pochopení leadershipu


Když byl před pěti lety zvolen M. Zeman, mnozí se uklidňovali tím, že zas až tak o moc nejde, protože v naší zemi jednak nemáme prezidentský systém a jednak „housky dražší stejně nebudou“. Jenže se ukázalo, že toto uvažování bylo špatné. Právě díky M. Zemanovi si ještě více uvědomuji, jak klíčová je nejen role prezidenta, ale v obecnější rovině i vedoucího. Protože jako předseda CB nechci a ani se nemám vyjadřovat, koho preferuji, žádné jméno v tomto článku více nezmíním. Závěr nechť si udělá každý sám (stejně svého kandidáta už všichni mají).

Ano, vedoucí s námi většinou nechodí každý den na oběd, vidíte se s ním jen někdy, ale má vliv a to někdy silnější, než si připouštějí. A v tom je zakopaný pes. Ať chceme nebo ne, ti, kdo jsou v čele, jsou vzorem a to buď dobrým, nebo špatným. Ale nějakým vzorem jsou. Jakoby kdesi v nás bylo zakódováno heslo „když může on, mohu taky“ a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Když se on může ožírat, lhát, zesměšňovat kde koho, pak, i když vím, že je to špatné, mohu i já. Naopak je-li vedoucí rovným člověkem, stává se jakýmsi druhým svědomím, které mě vede k tomu, abych i já hrál rovnou hru.

Další důležitou oblastí, kterou vedoucí ovlivňují, je atmosféra ve společenství nebo společnosti, kterou vedou. Když vedoucí kolem sebe šíří cynismus, vulgaritu, poraženectví, pak se to přenáší na druhé. Zároveň máme v dějinách mnoho příkladů, kdy vedoucí dokázali vlít lidem novou krev do žil, předali jim chuť o něco usilovat, o něco velkého se zasadit, být součástí něčeho důležitého a krásného, pro co se stojí i obětovat. V našich dějinách je strhujícím příkladem náš první prezident Masaryk, který celý svůj aktivní život šel za myšlenkou vybudování samostatného státu. Jiným příkladem může být W. Churchill, který v těžkých dobách dokázal mnohým Britům dát naději, že se ubrání. Nebyl na barikádách, ale tím, co říkal, jak povzbuzoval, dal lidem naději, která se přerodila v činy.

Třetí důležitou oblastí je moc. Vedoucí má informace, kteří druzí nemají, může manipulovat s veřejným míněním, sbíhají se u něj informace, může tu na toho, tu na onoho pustit nějakou kompromitující informaci, někdy může ovlivnit i některé toky financí a také platí, že často samotná jeho pozice u některých budí respekt. Pro jisté lidi je toto vědomí opojné a může jim být motivací k tomu, aby škodili, místo aby moc využívali k prosazení dobrých věcí. Jedním ze špatných příkladů byl Stalin. Když zemřel, našlo se u něj v pracovním stole mnoho obálek s nerozlepenou výplatou. Sám Stalin pak žil docela skromně. Lidé se ptali, proč tak toužil po moci, když z toho nic neměl? Stalin z toho ale něco měl. Měl moc a to mu stačilo. To totiž pro některé vůbec není málo!

Další oblastí, kde hraje vedoucí často neviditelnou, ale klíčovou roli, je, zda sjednocuje nebo rozděluje. V roli vedoucího je velmi silný potenciál sjednotit znesvářené strany a to tím, že hraje jakousi mediační službu, třeba i tak, že na sebe někdy i vezme kus pohany. Má ale i potenciál naopak rozdělit, a to když „druhou stranu“ pomluví, zesměšní nebo z někoho vytvoří jakéhosi umělého nepřítele, do kterého se pak projektují neúspěchy nebo selhání. Mohou to být Židé, cikáni anebo jakási kavárna. Nepřítel je na světě a vedoucí získává sice pokleslé, ale přesto body. Dav má do koho kopat, má do koho projektovat svoje selhání a to ještě s požehnáním vůdce.

Každý vedoucí je ve svojí roli z „vyšší moci“. Je jedno zda tomu říkáte Bůh, národ, vyšší moc anebo ještě jinak. Problém může být v tom, že to, co byste normálně neudělali, „ve jménu občanů“ nebo „ve jménu Božím“ najednou děláte. Víte, že je to špatné, ale svědomí umlčíte, protože „Bůh, občané, osud“ to chce a vy prostě nemůžete jinak. Jakmile ale člověk potlačí svědomí a jedná primárně „ve jménu“, je zle.

Nedávno jsem dočetl životopis Stalina a jedna z věcí, která mě překvapila, byla, že když zemřel, lidé skutečně truchlili. Věděli, jaký to byl prevít, ale truchlili. Proč? Asi i proto, že někteří vedoucí se pro ty, které vedou, stávají jakousi náhražkou boha. Víme, že to tak být nemá a mnohokrát to tak není, ale mnohokrát ano. I proto je možné si vysvětlit, že i špatní vedoucí jsou nakonec voleni znova a znova. Víme, že jsou špatní, ale „kdo jiný“?

Vedoucí má mít nějakou pozitivní vizi. Vize plyne z toho, že vedoucí má na rozdíl od jiných lidí možnost většího nadhledu a to nikoli kvůli vyšší inteligenci, schopnostem, ale informacím, které se u něj sbíhají. Vizi pochopitelně nemusí a ani nemá tvořit sám, ale má být jejím nositelem. Ona vize pak má být pozitivní, nikoli vymezující. Jedna z nejslavnějších vizí je známa pod slovy „I Had A Dream“. M. L. King dokázal ve svém strhujícím proslovu zaujmout statisíce lidí, protože vyřkl správná slova ve správný okamžik. Nebyl to ale jen on, ale i mnozí další. Pokud je hlavní vize hospodářský růst, pak, jakkoli je to důležité, je to málo. Člověk totiž nežije jen chlebem. Pokud je hlavní vize, že se někoho bojím, vůči někomu se vymezuji, není to vize, ale šíření strachu. Jenže je to chytlavé…

Závěrem bych chtěl ukázat na jeden z opakujících se motivů Bible a tím byly opakované pády vedoucích. Vždy se ukázalo, že tyto pády hluboce ovlivnili mnoho lidí. Stačí si připomenout Saula, Davida, Šalamouna, mnohé soudce. Slovy tohoto článku, vedoucí měli vliv. Před volbou prezidenta si toto uvědomujeme možná ještě více než jindy. Ano, chleba dražší po volbě prezidenta nebude, na oběd s ním chodit také nebudeme, ale ovlivní nás a náš národ, nějak se dostane do našich domácností a to více, než jsme ochotni si možná připustit.

Proto na závěr chci akcentovat ještě jednu věc. Více než charisma je u vedoucího klíčový charakter. Raději nudného ale čestného vedoucího, než vtipného lháře…




02 ledna, 2018

Vztah otec, syn a táhni mi z cesty ty…

Začtěme se do následujícího nepříliš povzbuzujícího příběhu, jak nám ho popsal Sigmund Freud.

Otec Sigmunda Freuda se jmenoval Jakob a byl obchodníkem se suknem. Jednoho večera se oblékl, vzal si novou kožešinovou čepici a šel se projít. Chodníky tehdy bývaly velmi úzké, a tak když se proti němu objevil jiný chodec, nastala trapná situace – Jakob udělal další krok, ale nebyl si jistý, kdo má vlastně přednost. Muž byl rychlejší, srazil Jakobovi čepici do bláta a ještě zařval: „Uhni, Žide!“ Když tu historku otec doma vyprávěl svému synovi, na tomto místě se zarazil. Malého Sigmunda ale právě tohle zajímalo nejvíc a naléhal: „A co jsi udělal?“ Otec odpověděl: „Ustoupil jsem a šel pro čepici.“ Tato příhoda údajně poznamenala povahu zakladatele psychoanalýzy. Nedostatek heroismu u muže, který byl jeho absolutním vzorem, jej zasáhl jako úder blesku…

Mimochodem co měl Freudův otec udělat? Nezachoval se přesně podle Ježíšova „když tě někdo udeří v pravou líci, nastav mu i druhou“? O tom ale psát nechci.

Někdy přemýšlím nad tím, co svým synům odkážu já. Nemyslím na podobné situace, ale i na situace mnohem méně vyhrocené. Zda nedopadnu jako v jedné pasáži ve slavném The Wall, kde malý chlapec zpívá: „Daddy, what else did you leave for me? Daddy, what you leave behind for me?“, neboli „Táto, co jsi mi ještě zanechal? Táto, co jsi po sobě zanechal?“ U Freuda zůstala bolestný zářez na duši, když si vzpomněl, jak jeho otec uhnul z cesty jakémusi tupci, u mnoha synů zůstal zářez z jiných důvodů…

Jedním z drsných pojednání o vztahu otce a syna je Kafkova kniha „Dopis otci“. Geniální a bolestivé čtení. Myslím, že se v mnoha ohledech jedná o velmi pravdivou sondu do vztahu otců a synů.

Začtěme se do některých slov, které Kafka svému otci psal: „Vypracoval ses jen svou vlastní silou nesmírně vysoko a měl jsi v důsledku toho neomezenou důvěru ve vlastní mínění. Spíš než v dětství mě to oslňovalo v době, kdy jsem dospíval. Ze svého křesla jsi vládl světu. Tvé mínění bylo správné, každé jiné bylo bláznivé, přehnané, mešuge, nenormální. Tvoje sebedůvěra byla přitom tak veliká, že jsi ani nemusel být důsledný, a přesto jsi nepřestával mít pravdu.“


„Stačilo jen, aby byl člověk kvůli nějaké věci šťastný, byl jí plný, přišel domů a řekl to, a místo odpovědi se mu dostalo ironického povzdechu, kroucení hlavou, poklepání prstem na stůl: „Ty mi tak budeš něco vyprávět," nebo „Tvoje starosti na mou hlavu," nebo „Kéž bych měl hlavu taky tak odpočatou," nebo „To je mi událost!" nebo „Za to si toho koupíš!" Nebylo samozřejmě možné očekávat, že se budeš rozplývat nadšením nad každou dětskou maličkostí, žil jsi přece v starostech a trápení. O to také nešlo. Šlo mnohem spíš o to, že jsi z moci svého charakteru, který byl v rozporu s mým, musel takováto zklamání vždy a ze zásady dítěti připravovat.“

„Vždycky mi byla nepochopitelná Tvá necitlivost k tomu, jaké trápení a jakou hanbu mi svými slovy a úsudky můžeš způsobit, bylo to, jako bys neměl ani ponětí o své moci. Já jsem Ti určitě svými slovy také často ublížil, ale vždycky jsem o tom věděl, bolelo mě to, ale nedokázal jsem se ovládnout a slovo zadržet, litoval jsem toho, už když jsem je vyslovoval. Ty jsi však svými slovy útočil bez dlouhých cavyků, nikoho jsi nelitoval, ani když jsi to dělal, ani později, člověk byl proti Tobě naprosto bezbranný.“

Tolik Kafka… Nechci vršit pocity viny těm, kdo jsou otcové. Všichni, kdo máme syny (a dcery), tak o tomto víme své. Citlivější duše mají pocity viny z toho, co nezvládli, jiné povahy jsou v pohodě. Jisté je, že každý jsme nějak selhali a každý jsme naopak někdy udělali správné kroky. Do jaké míry se dá charakter a postoje dítěte ovlivnit výchovou a jak moc nikoli, je nekonečná diskuse. Někdy jsem se setkal s tím, že otec byl sukničkář nebo mačo nebo slaboch a vyrostli mu super děti. A stejné platí naopak – otec byl skvělý člověk, ale děti se mu nepovedly. Jaká je v tom logika, skutečně nevím. Jen tuším.

Přesto nějak na výchově a odkazu, který jako otcové předáváme, záleží. Pokud se, obrazně řečeno, před svými dětmi nechápe skopnout z chodníku anebo, řečeno s Kafkou, bude našim dětem nepochopitelná naše necitlivost k tomu, jaké trápení a jakou hanbu jim svými slovy a úsudky způsobíme, dětem ublížíme, i když se s tím možná v budoucnu srovnají.

Jaká je tedy role otců? Je jich jistě mnoho a ještě více o tom bylo napsáno. Rád bych ukázal na jednu věc a to naučit otce svoje děti pracovat s bolestí.

Zdá se mi, že se stále více prosazuje názor, že je nežádoucí, když se dítěti kladou do života překážky a když jej někdo omezuje. Proto se prý nemají děti trestat, proto se již od velmi útlého věku mají samy rozhodovat a rodiče jim nemají do jejich rozhodování zasahovat, proto se jim často vštěpuje, že „blbá je učitelka, vychovatel“, nikoli že na vině mohou být i ony, proto se jim nesmí stanovovat hranice, protože jejich nastavením by se potlačil jejich osobnostní rozvoj atd. Asi víte, kam mířím. Jenže role otce je mimo jiné ta, že miluje, ale lásku dokáže skloubit s přiměřeným trestem, nastavením hranic, podporováním dítěte, aby se nebálo utržit ránu a nehledalo příliš rychle viníky okolo sebe a aby dokázalo respektovat autority.

Jde třeba, aby se dítě a poté mladý člověk naučil přijímat realitu toho, že je život těžký. Pokud toto přijme, je lépe připraven naučit se něco absolutně základního. Konkrétně, že místo zranění je místem největšího daru. Jak stručně říká C. G. Jung: „Kde zakopneme a upadneme, tam najdeme čisté zlato.“ Nebo jak zpívá Leonard Cohen ve své nejdůležitější písni „Hymna“: „Ve všem je prasklina a tudy se dovnitř dostává světlo.“ Proto nás nemůže překvapit, že zraněný muž se stal ústředním symbolem proměny v křesťanství.

Role otce potom je pomoci dítěti zlato (Jung) či světlo (Cohen), které přichází po pádu a z něj plynoucího zranění, najít. 

Freudův otec se zachoval jako slaboch. Kafkův byl zřejmě samolibým mačem. Otec v podání Pink Floyd je pasivní. Jenže je třeba dodat, že se vždy lépe popisují špatné příklady. Těch dobrých je jistě dost a jsou okolo nás. Jen je třeba nenechat se převálcovat některými současnými trendy, které z kluků a jednou mužů vychovávají slabochy, kteří nejsou schopni pracovat se svojí bolestí a kteří se proto vyhýbají jakékoli složitější životní výzvě a závazku.


Jako otcové ale i vychovatelé se můžeme a máme pokusit jim v tom pomoci. 

18 listopadu, 2017

Odpuštění - jde to?


17. listopad jsem oslavil v chrámu sv. Víta poslechem Mozartova Requiem, které bylo hráno jako modlitba za ty, kdo svobodě obětovali život. Hlavou se mi při poslechu honilo mnoho myšlenek a jedna z nich je otázka odpuštění. Mozart toto vyjadřuje slovy ve strhující pasáže Rex Tremendae a to ve slovech: „Králi věčný a obávaný, všem potřebným nabízíš zachránění, spas i mě, prameni slitování.“ (Pokud vás to zajímá, najdete to třeba zde https://www.youtube.com/watch?v=SKityhJZDV0.) Chtěl bych vás k tomuto přemýšlení o odpuštění přizvat s tím, že mě moc zajímají vaše postřehy.

Čtu teď knihu od Toma Segeva „Skutečnost a legenda“. Jedná se o jedinečnou biografii člověka, ke kterému chovám obrovský obdiv kvůli jeho touze prosadit spravedlnost, – Simona Wiesenthala, který mj. proslul přezdívkou lovec nacistů. Segev v této knize prochází nejen Wiesenthalův život, ale i jeho dílo. V kapitole „Co byste na mém místě dělali vy?“ rozebírá Wiesenthalovu knihu Slunečnice.

O co se jedná… Jednoho dne se zastavila židovská trestanecká pracovní jednotka, ke které Wiesenthal patřil, u německého vojenského hřbitova. Na každém hrobě kvetla slunečnice. Autor si představil, že se dívá na tajné spojení mezi světem mrtvých a živých a najednou ho ale přepadla závist. Jeho mrtvé tělo bude hozeno na jiná těla, v lepším případě bude jeho hrob zasypán hlínou, ale žádná slunečnice na jeho hrobě nevykvete. Toto byl jeden z podnětů, který dal název povídce Slunečnice, kterou dokončil v roce 1968. Jádrem této povídky je morální dilema. Když povídku dokončil, rozeslal ji řadě spisovatelů a intelektuálů a požádal je o jejich názor. Několik desítek z nich svolilo, aby jejich odpovědi uveřejnil, a tak vznikla kniha Slunečnice, která popisovala, co autor zažil za války a která vrcholila jeho dramatickým setkáním s jedním příslušníkem SS.

Stalo se to za války ve Lvově v budově polytechniky, kde Wiesenthal před válkou studoval. Z této budovy se stala nemocnice německých vojáků. Wiesenthal byl spolu s dalšími vězni do této budovy odveden, aby vykonával jakousi práci. Popisoval, jak se zde potkával s nežidovskými obyvateli i dřívějšími studenty, kteří se ale od něj odtahovali a dělali, že ho neznají.

Najednou k němu přišla jakási sestra a zeptala se ho, zda je Žid. Když odpověděl kladně, odvedla ho do bývalé kanceláře děkana, kde bylo pouze jednou nemocniční lůžko, z něhož na něj slovy Wiesenthala „hledělo cosi bílého“. Jednalo se o těžce zraněného vojáka SS, který ho požádal, aby si k němu přisedl. Dotyčný se mu představil jako Karl a zároveň mu řekl, že ví, že se blíží jeho konec. Přitáhl si Wiesenthala blíže se slovy, že mu chce vyprávět o hrozném zločinu, který musí vyprávět nějakému Židovi. Wiesenthala to nevyděsilo, protože prý nebylo hrůzy, kterou by nebyl znal, jen se cítil nepříjemně, protože pochopil, že se dotyčný chce vyzpovídat a napadlo ho, že za nějakou dobu nad jeho hrobem vykvete slunečnice.

Karl mu řekl, že se nenarodil jako vrah, že jeho otec pracoval jako mistr v továrně, matka ho vychovávala v duchu katolické víry, ale on vstoupil do Hitlerovy mládeže a za války se jako dobrovolník přihlásil k SS. Zraněný popisoval, jak se účastnil dobytí Dněpropetrovska. V jedné ulici příslušníci SS pochytali asi 200 Židů, mezi nimi i ženy s nemluvňaty. Všechny narvali do jednoho z domů. Pak do domu dovezli ještě jedno nákladní auto plné Židů. Příslušníci SS poté přikázali několika židovským mladíkům, aby kolem domu rozlili několik barelů s benzínem.  Ochranný oddíl SS potom barely zapálil. Zraněný popisoval, jak někteří lidé uvnitř chtěli utéci, ale příslušníci SS je stříleli, ostatní se za živa škvařili.

Wiesenthal se během vyprávění zvedl a chtěl odejít. Jenže zraněný ho prosil, aby vydržel až do konce. Wiesenthal si při slovech zraněného prý vzpomněl na jakéhosi Eliho, šestiletého chlapce, kterého občas vídal ve Lvovském ghettu. Jednou si ho všiml, jak na špičkách stojí vedle jednoho domu a z parapetu shrabává drobečky, určené pro ptáky. „Měl velké zvídavé oči. Oči, které žalovali. Oči, které nechápaly proč“. Zraněný příslušník SS ale vyprávěl dál. Aby odešel v pokoji, potřeboval odpuštění od Žida. Žádal o to Wiesenthala. Wiesenthal napsal: „Uvnitř jsou dva cizí lidé, které na několik hodin osud svedl dohromady. Jeden prosí druhého o pomoc a ten je sám bezmocný a nemůže pro něj nic udělat“. Nakonec se Wiesenthal podíval na zraněného, který měl ruce složené na hrudi. Mezi jeho rukama si představil slunečnici. Poté beze slova odešel…

Když o své zkušenosti hovořil se svými spoluvězni, ti byli spokojeni, že Němec zemřel. Jeden spoluvězeň mu řekl, že mu závidí, že by se každý den chtěl dívat na deset umírajících Němců. Jiní spoluvězni mu říkali, že nemá právo odpouštět za druhé. Jenže Wiesenthala váhání a pochybnosti neopustily a stále dokola se ptal sám sebe, co měl udělat. O pár dní později za ním přišla zdravotní sestra a dala mu balíček, u kterého byla adresa již mrtvého Němce. Wiesenthal balíček nepřijal a řekl sestře, aby ho poslala vojákově matce. Po pár měsících se dostal do Mauthausenu, kde potkal Bolka, polského vězně. Vyprávěl mu o jeho příhodě s umírajícím vězněm. Bolek se zeptal, zda umírající projevil lítost. Když slyšel, že ano, usoudil, že si umírající odpuštění zasloužil. Bolek byl katolický student teologie. Hned po válce se Wiesenthal vypravil do Stuttgartu, kde bydlela Karlova matka. Řekla mu, že Karl byl vždy hodný chlapec. Wiesenthal jí o jeho činech nic neřekl. Nadále ho ale mučila otázka odpuštění. Nakonec zjistil, že se s ní není schopen sám vyrovnat a tak se obrátil na nevýznačnější spisovatele a intelektuály své generace s otázkou „Co byste dělali na mém místě vy“?

Wiesenthalova honba za nacistickými zločinci s sebou nesla mnoho právních a etických otázek. Segev píše, že „sám Wiesenthal byl nevěřící už před válkou, proto sám neměl potřebu vyrovnávat se s otázkou, kde byl Bůh během holocaustu. Místo toho se obrátil na profesionály, filozofy, spisovatele, duchovní vůdce i na několik státníků“.

Mnozí ho podpořili. Např. filozof Herbert Marcuse napsal: „Lidé se jen tak nesmí potloukat po světě, s potěšením vraždit a mučit ostatní a nakonec prostě jen požádat o odpuštění a získat ho“. Americká spisovatelka C. Ozicková dokonce napsala: „Říká se, že pomsta přináší brutalitu a odpuštění přináší očištění, podle mého názoru je však opak pravdou“. Svoji dlouhou odpověď zakončila slovy „Ať jde ten esesák k čertu a zemře bez rozhřešení“.

Primo Levi, židovský autor, který sám přežil koncentrační tábor, Wiesenthalovi napsal, že rozumí jeho pochybnostem, ale za okolností, které popsal, je jeho rozhodnutí menším zlem. Levi vyjádřil pochybnosti, zda se esesák skutečně kál. V tomto duchu k debatě přispělo i několik duchovních včetně např. luteránského teologa Martina Niemöllera.

Jenže jiní se neztotožňovali s Wiesenthalovým pojetím Boží lítosti, pokání a odpuštění. Kardinál F. König napsal, že „Ježíš kázal, že odpuštění je bez hranic, ale ve světle hrůz, které jste jako vězeň prožil, chápu, proč jste nemohl umírajícímu odpustit“. Mnozí ale Wiesenthalovi vůbec neodpověděli. Mezi nimi H. Arendová, David-Ben Gurion, Julian Huxley, Charlie Chaplin, Jomo Kenyatta a další.

Jiní, jako spisovatel G. Green nebo historik J. P. Taylor napsali, že nemohou odpovědět, protože jen ten, kdo zažil holokaust, má právo se Wiesenthalově otázce vyjádřit.

Sám autor nakonec došel k názoru, že odpuštění vin je soukromá záležitost a že nemám právo odpouštět ve jménu jiných. Slunečnice byla přeložena do dvaceti jazyků a v každé zemi byl seznam lidí, kteří se na ní podíleli, jiný. V americkém vydání biskup Desmond Tutu vyprávěl, že když byl Nelson Mandela, který seděl 27 let ve vězení, zvolen prezidentem JAR, pozval jednoho bílého dozorce, aby byl hostem při obřadu jeho prezidentské přísahy. Chtěl tímto gestem vyjádřit sílu odpuštění. Biskup Tutu napsal: „Odpuštění není nějaký vágní pojem. Odpuštění je praktická politika. Bez odpuštění není budoucnosti“.

Slunečnice se stala brzy bestsellerem a sloužila jako učební materiál na mnoha školách. Děti dostaly za úkol psát o tom, co by dělaly na Wiesenthalově místě a stovky mu svoje eseje prý poslaly. Autor z toho měl velikou radost a i na konci svého dlouhého života (dožil se 93 let) odpovídal, že jeho odpověď zraněnému vojákovi by nebyla jiná… 

Příběh, který jsem popsal, je extrémní. Zároveň někdy stačí mnohem méně k tomu, aby k odpuštění nedošlo a to jak mezi křesťany, tak nekřesťany. Jenže bez odpuštění není možná milost… Můžete číst Bibli zepředu i zezadu, můžete jí znát, ale bez odpuštění se z vás stává monstrum, které sice může mít pravdu, ale pravda bez lásky je fanatismus. Slovy biskupa Tutua „bez odpuštění není budoucnosti“.

Nechci se vyjadřovat k tomu, jak měl autor reagovat. Nic podobného jsem nezažil a nikdo mi takto strašlivě neublížil. Zároveň stále znovu a znovu narážím na neodpuštění. Na připomínání starých vin, na kořen hořkosti a na podobné věci. Smutné je, že někdy si to neuvědomují ti, kdo by tak moc potřebovali odpustit a že druzí se jim to bojí povědět. Zároveň jakkoli příběh, který zažil Wiesenthal, je šílený, šílené je i to, že nevinný Bůh – Ježíš byl zabit… a přesto odpustil. Jakoby odpuštění byla vesmírná síla, která vše mění. 

Začínal jsem Mozartovým Requiem, který mě vedl v této úvaze. Chci jím i končit. Hned na začátku této skladby je pasáž Dies Irae, pasáž temná, z které jde mráz po zádech. Zpívá se v ní, že v onen hrozný den hněvu svět bude proměněn v popel… Jenže před touto pasáží je úsek „Pane, smiluj se. Kriste, smiluj se. Pane, smiluj se“. A v tom je naděje. V odpuštění, které je proti všem logickým úvahám, proti všemu, co známe, a které je skandální.

Kyrie, eleison. Christe, eleison.  

10 listopadu, 2017

Danění círevních restitucí a KSČM a spol. to těm flaďákům nandá!


Asi většina čtenářů tohoto blogu zaznamenala zprávu, že KSČM podmiňuje podporu ANO tím, že budou zdaněny církevní restituce. Předseda hnutí Ano s tímto souhlasí (na rozdíl od církví přece on přišel k majetku poctivě a daně bezvadně odvádí) a k podpoře komunistického návrhu se přidají i Okamurovci. Není třeba se ale ničeho bát. KSČM a spol. zdaněné církevní restituce jistě chtějí pro "dobro obyčejného lidu". 
Jinými slovy ti, kteří majetek ukradli, ukradený majetek chtějí danit. Dokonce se tato kauza stává podmínkou toho, aby se dostali k moci. Připadá mi to jako špatný sen nebo jako divadlo absurdity. Jde o to, že když šli bolševici od koryt, pak po nekonečných peripetiích dostaly církve část svého majetku zpět. Dělo se to na stejném principu, jako dostávali zpět majetek restituenti (i když často, žel, po šílených peripetiích). Prostě když se něco ukradne, má se to vrátit. Když už někteří tak rádi šermují „křesťanskými hodnotami, které nás chrání od islámu“, pak ochrana soukromého majetku je jednou z křesťanských hodnot. Další pak to, že krást se nemá.

Jenže církev „lid“ moc v lásce nemá a tak když je třeba do někoho kopnout a získat politické body, církev se k tomu přímo nabízí. Neobhajuji církev v tom smyslu, že je dokonalá, že vše dělá dobře. (Je třeba i na tomto místě napsat, že se jednalo především o majetek katolické církve, která se jeho části zřekla ve prospěch protestantů a to i těch, kteří se od ní nyní odtahují.) Jen píšu, že kopání do církve v Česku vždy body přináší. Dokonce i od komunistů, kteří chtějí zdanit to, co ukradli a co bylo vráceno. Jenže když to chtějí udělat církvi, pak to „dav“ omlouvá a to dokonce i komunistům anebo Babišovi.
Komunisté jdou tímto na ruku i Zemanovi, protože tvrdí, že v prezidentské kampani podpoří kandidáta, který bude mít na zdanění církevních restitucí stejný pohled jako oni, což Zeman má. Když se Zeman odmítl zúčastnit pohřbu kardinála Vlka, pak to odůvodnil tím, že „„pan kardinál byl zásadním příznivcem církevních restitucí a já nejsem, protože se domnívám, že církevní restituce jsou přehnané“. Odpor k restitucím vyjádřil ale i při jiných příležitostech. Zeman totiž občanům rozumí… Ve skutečnosti ale církvím byla vrácena asi třetina původního majetku, tedy byly značně okleštěné a navíc nebyla navrácena ani koruna z ušlého zisku.
Jakýkoli slušný kandidát na prezidenta, který by elementární slušnost projevil tvrzením, že navrácený majetek se nedaní a to včetně církve, bude mít v tomto velmi ztíženou úlohu a mínus body. Zeman totiž svůj postoj nezmění, protože jak tvrdí, „jen blbci mění názory“ a on je ve svých výrocích a postojích zásadový člověk, včetně restitucí.

Tedy restituce se vracejí do hry a spojují KSČM, ANO, SPD a Zemana. Je třeba to flanďákům nandat ne?!
Osobně si nemyslím, že tato absurdita projde, ale i kdyby prošla, církvi to nakonec neuškodí. Proč si to myslím? Protože kdykoli měla církev protivenství, nakonec jí to prospělo a prospěje to i církvi naší. Nechci psát o utrpení, to je v kontextu danění navráceného majetku příliš silné slovo, píši jen o jistém protivenství anebo nespravedlnosti.

Zároveň ať tato kauza dopadne jakkoli, je mi jaksi smutno z toho, kdo stojí v čele tohoto národa a co je všechno schopen udělat proto, aby získal nebo udržel moc. O to více je třeba se modlit za tuto zemi…


06 listopadu, 2017

O církvi a pokušení moci


Několikrát jsem se ve svých článcích zabýval otázkou pokušení moci. V tomto článku se k tomu chci opět vrátit…

Třetí pokušení, kterým ďábel 
zkoušel Ježíše, bylo to pokušení moci a je vyjádřeno v následující nabídce: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království".

Jak geniální ďáblova nabídka byla, se ukázalo v dějinách církve v míře vrchovaté. Začtěme se do slov H. Nouwena, který o fenoménu moci píše:
< „Když se sám sebe ptám na důvody proč tolik lidí v posledních desetiletích ve Francii, Německu, Holandsku, a také v Kanadě a v Americe odešlo z církve, snadno mi na mysl přichází slovo „moc“. Jednou z největších ironií v dějinách křesťanství je, že jeho vůdci stále podléhali pokušení moci - politické moci, vojenské moci, ekonomické moci nebo morální a duchovní moci - přestože stále mluvili ve jménu Ježíše, jenž nelpěl na své božské moci, ale sám sebe se zřekl a byl jako my. Pokušení považovat moc za vhodný nástroj k hlásání evangelia je tím největším ze všech pokušení. Co činí pokušení moci tak zdánlivě neodolatelným?

16 října, 2017

Koho by volil Ježíš?

Souhlasím s Romanem Jochem, který v jednom z rozhovorů napsal, že by církevní představitelé neměli radit, koho volit. Neměli… protože by tím rozdělovali. Navíc vyšlo několik velmi dobrých článků, které se voleb týkají a tak není třeba nosit dříví do lesa. Asi všichni křesťané se shodnou, že je třeba jít k volbám, že je třeba volit strany s prorodinnou politikou, že volit komunisty je nepřijatelné, že není správné volit strany, které nepřichází s pozitivním programem, že je třeba dívat se na morální integritu toho kterého politika a že by bylo dobré si přečíst volební programy. Všechny tyto a jistě i některé další rady a postřehy jsou nepochybně správné. Také se čas od času ozývá, že v těchto volbách jde o víc než kdykoli jindy, protože kandiduje řada extrémistických uskupení, které mají šanci na zvolení. Tedy mnozí se obávají o plíživé vytrácení demokracie.